6. kapitola

30. května 2018 v 17:08 | Avetti |  Rudá bestie
Každou minutou jsem byl víc a víc nervózní. Už to trvá moc dlouho a kvůli tmě jsem nemohl jet rychleji. Napadaly mě samé špatné myšlenky. Musím přestat myslet na to nejhorší. Kdybych aspoň něco uslyšel, ne jenom šplouchání vody. Jel jsem asi dalších pět minut, než měsíc, který osvětlovat cestu zmizel za mraky. Sakra! Pokud se mi to doteď zdálo obtížné, teď je to mnohem horší. Už jsem začínal šílet, když jsem uslyšel silný kašel. Srdce mi poskočilo. Rychle jsem se vydal směrem, odkud se kašel ozval. Na kraji řeky klečela osoba. Nemohl jsem rozeznat kdo to byl. Ruku jsem dal na rukojeť, abych byl připraven.
 

5. kapitola

30. května 2018 v 16:58 | Avetti |  Rudá bestie
"Tak kde je?!!", křičel jsem na toho muže, zatímco jsem ho držel přitisknutého na zeď. Ucítil jsem jak mi Julietta dala ruku na rameno. "Uklidni se trochu. Nebo ho ještě uškrtíš." Trochu jsem tedy povolil stisk. "Pokud mi to neřekne, tak ho uškrtím doopravdy." Měl jsem opravdu vztek. Ten muž vypadal vystrašeně, ale soudě podle jeho výrazu moc dobře ví o čem mluvím. "Je to jen hloupý svitek ne?", mumlal vyděšeně. "Tak to teda ani náhodou není. Tak mluv!"

4. kapitola

8. dubna 2018 v 14:36 | Avetti |  Rudá bestie
"Opravdu už chcete odjet?" "Ano. Máme naspěch. Jsme vám velice vděční za všechno co jste po nás udělala", odpověděl Adrian. "Tak si aspoň vezměte jídlo na cestu." S poděkováním jsem tedy převzala jídlo a dala ho do vaku. Ještě naposledy jsme se rozloučili a vydali na cestu. Museli jsme jet opatrně, protože všude bylo bahno a strašně to klouzalo. Navíc jsem si všimla, že na mě celou dobu nenápadně dohlíží. Ano, jsem zraněná a bolí to jako čert, ale stejně mi jeho péče přijde lehce přehnaná. Na druhou stranu mě ta jeho pozornost těší. Cestovali jsme od rána do oběda.
 


Vteřiny

8. dubna 2018 v 14:33 | Avetti |  Drabble
Měl zrychlený tep. Lže mi? Drobné kapičky potu mu stékaly po čele. Podívala jsem se na něj dost podezřívavě. Nicméně jsem si od něj tu věc vzala. Otočila jsem se na odchod, ale sluch jsem měla stále napnutý. Uslyšela jsem tiché šustění látky při jeho pohybu.

3. kapitola

10. listopadu 2017 v 21:31 | Avetti |  Rudá bestie
3. kapitola

"Vezmi si to. Už je to hotový", podala jsem Adrianovi opečenou rybu a sama si vzala tu svoji. Nemám je moc ráda, ale nemůžu si vybírat. Bylo tu ticho. Bylo slyšet pouze praskání dřeva v ohni a sem tam i zahoukání sovy. "Co jsi tím myslela, když jsi mluvila o těch zrádcích?", vyptával se mě Adrian, "Myslíš, že je mezi námi nějakej zrádce?" "I kdybych ti to řekla, a že k tomu nemám důvod, stejně by jsi mi nevěřil", odpověděla jsem lhostejně a ukousla si kus ryby. Zkřivila jsem obličej, ta chuť je fakt příšerná. "Můžeš to zkusit", pobídl mě. Zhluboka jsem se nadechla. "Víš proč mě zatkli?", zeptala jsem se. "Jak bych nemohl? Vždyť jsi vyvraždila celou vesnici!" Začala jsem se hlasitě smát, přestože mě to zabolelo. Jako pokaždé když mi to někdo vpálí do očí. "Přesně. Tohle si myslí každý. Všichni si to tak mají myslet." "Cože?", zeptal se udiveně.

The end

2. září 2017 v 1:43 | Avetti |  Jednorázovky

Milovala jsem tvé vlasy. Milovala jsem, když jsem se jimi prohrabovala prsty. Vždy jsem pak ze svých rukou cítila tu jejich vůni. Byl to skvělý pocit, když jsi mi na oplátku bloudil těmi svými po mém těle. Tak lehce. Jak jsi mě objal tak pevně, až jsem nemohla popadnout dech. Jak jsi vždy trpělivě odpovídal na mé otázky, přesto, že jsem se na ně ptala už několikrát. Jak jsi mě při chůzi chytl za ruku, nebo si mě přitáhl, abys mě mohl políbit. Jak jsme si někdy psali tak dlouho, dokud jsme už oba neusínali. Jak jsi mě pokaždé rozesmál, i když jsem měla špatnou náladu. S tebou jsem nikdy nemohla být smutná.

2. kapitola

19. května 2017 v 23:15 | Avetti |  Rudá bestie
2. kapitola

Na cestě jsme už dva dny. Jsem naprosto vyčerpaná z neustálého prolézání všech koutů lesa a ukrývání se před jakýmkoliv sebemenším hlukem. Ještě nejsme ani v půlce cesty. S Adrianem jsem nepromluvila skoro ani slovo. Pouze pokud dával přestávku na odpočinek nebo když jsme se domlouvali na cestě. Většinou mi jenom něco naznačil rukou. Nejsem moc komunikativní člověk, ale představa toho, že spolu budeme cestovat pěknou dobu a ani spolu nepromluvíme mě nudila. On však nevypadal na to, že by ho to trápilo. Pobídla jsem svého koně a dojela vedle něj.

1. kapitola

2. dubna 2017 v 13:34 | Avetti |  Rudá bestie
- Po velmi dlouhé době opět něco přidávám. Je to zcela nová povídka, ale plánuju jen pár kratších kapitol. Snad se bude líbit. :)

1. kapitola

253. 254. 255. 256. Těžké kroky se zastavily před mou celou. Všude byla tma, ale podle siluety jsem poznala kdo přišel. Je o hlavu vyšší než já a trochu při těle. Neznám jeho jméno, ale je to jediný člověk, kterého jsem za posledních pár dní viděla. Z opasku vytáhl svazek klíčů. Chvíli trvalo než našel ten správný. Strčil ho do zámku a s hlasitým cvaknutím a následným trhnutím otevřel mříž. Přišel blíž ke mně. Uvolnil mi řetězy, ruce mi svázal provazem a škubl za něj tak silně, až jsem se postavila. Silou mě vystrkal ven z cely. Táhl mě dlouhou temnou chodbou, kterou osvětlovaly pouze svíčky zavěšené na zdech. Bylo tu vlhko a páchlo hnilobou. Nohy jsem měla stále ztuhlé, takže jsem za ním pokulhávala.

10. kapitola

30. září 2016 v 20:47 | Avetti |  Květy od krve
- Tahle kapitola je poměrně kratší než ostatní, ale dlouho tu nic nebylo. :))

10. kapitola

Za celou noc jsem toho moc nenaspala. Neustále jsem musela přemýšlet nad událostmi co se staly v poslední době. Není to tak dávno co jsem zjistila pravdu o Anthonym. Bolelo mě to. Nadávala jsem sama sobě. Měla jsem spousty důkazů. Ty jeho oči, ta jeho smyslná vůně co mě všude doprovázela. To on mě neustále sledoval, ale já si to nedokázala spojit dohromady. Proč to dělal? Měla jsem hlavu plnou jeho úsměvů, pohledů, stále jsem myslela na jeho silné paže. Neznala jsem ho dlouho, ale přesto jsem k němu cítila něco, co k nikomu jinému. Možná to bylo jeho tajemností. Nejsem si jistá, jediný čím jsem si po probdělé noci jistá je, že to co se stalo bylo jedině dobře. On je můj nepřítel. Takže všechno co k němu cítím musím hodit za hlavu, zapomenout na to. A až ho uvidím, odstraním ho. Už jsem se rozhodla. "Mio", ozvalo se od dveří.

9. kapitola

21. července 2016 v 21:29 | Avetti |  Květy od krve
- Chtěla jsem přidávat kapitoly co nejčastěji, ale moje múza mi dala košem. Přesto doufám, že se Vám bude kapitola líbit a stálo to za to čekání. (Konečně se v příběhu dostáváme dál!) :))

9. kapitola

"Opravdu ti není špatně?", ujišťoval se znovu. Tak jako každých deset minut jen za tuhle hodinu. Ta jeho přehnaná starost mi začínala lézt na nervy už jen kvůli tomu, že mi bylo všechno jen ne dobře. "Jsem v pohodě", odsekla jsem mu stejnou odpověď jako pokaždé. "Nevypadáš na to. Jsi celá bledá.", nenechal se odbít. "Proč se tak staráš?" Ano, tohle bylo ode mě trochu hnusné, ale neměla jsem na to už náladu. "Ticho tam vzadu!", křikla na nás učitelka a pokračovala ve výkladu. Anthony se na mě podíval trochu zvláštním pohledem. "Možná proto, že mi na tobě záleží", řekl a přitom se mi díval do očí. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nezaskočilo. Srdce mi přitom vynechalo úder a nemohla jsem z něj pustit pohled. Probralo mě až zvonění, které oznamovalo konec hodiny. Naštěstí dnes už poslední. Posbírala jsem si věci a vyběhla ze třídy. Na chodbě mě ale dohnal. "Mio počkej." Ještě víc jsem zrychlila. Netuším proč mě jeho odpověď tak rozházela. "Tak počkej", řekl a přitom mě chytil za rameno. Zastavila jsem se a otočila na něj. "Řekl jsem něco špatně?" zeptal se. "Ne, nic." Vzala jsem jeho ruku a sundala ji z mého ramene, přičemž mu sklouzl rukáv dolů.

Kam dál