2. kapitola

19. května 2017 v 23:15 | Avetti |  Rudá bestie
2. kapitola

Na cestě jsme už dva dny. Jsem naprosto vyčerpaná z neustálého prolézání všech koutů lesa a ukrývání se před jakýmkoliv sebemenším hlukem. Ještě nejsme ani v půlce cesty. S Adrianem jsem nepromluvila skoro ani slovo. Pouze pokud dával přestávku na odpočinek nebo když jsme se domlouvali na cestě. Většinou mi jenom něco naznačil rukou. Nejsem moc komunikativní člověk, ale představa toho, že spolu budeme cestovat pěknou dobu a ani spolu nepromluvíme mě nudila. On však nevypadal na to, že by ho to trápilo. Pobídla jsem svého koně a dojela vedle něj.
 

1. kapitola

2. dubna 2017 v 13:34 | Avetti |  Rudá bestie
- Po velmi dlouhé době opět něco přidávám. Je to zcela nová povídka, ale plánuju jen pár kratších kapitol. Snad se bude líbit. :)

1. kapitola

253. 254. 255. 256. Těžké kroky se zastavily před mou celou. Všude byla tma, ale podle siluety jsem poznala kdo přišel. Je o hlavu vyšší než já a trochu při těle. Neznám jeho jméno, ale je to jediný člověk, kterého jsem za posledních pár dní viděla. Z opasku vytáhl svazek klíčů. Chvíli trvalo než našel ten správný. Strčil ho do zámku a s hlasitým cvaknutím a následným trhnutím otevřel mříž. Přišel blíž ke mně. Uvolnil mi řetězy, ruce mi svázal provazem a škubl za něj tak silně, až jsem se postavila. Silou mě vystrkal ven z cely. Táhl mě dlouhou temnou chodbou, kterou osvětlovaly pouze svíčky zavěšené na zdech. Bylo tu vlhko a páchlo hnilobou. Nohy jsem měla stále ztuhlé, takže jsem za ním pokulhávala.

10. kapitola

30. září 2016 v 20:47 | Avetti |  Květy od krve
- Tahle kapitola je poměrně kratší než ostatní, ale dlouho tu nic nebylo. :))

10. kapitola

Za celou noc jsem toho moc nenaspala. Neustále jsem musela přemýšlet nad událostmi co se staly v poslední době. Není to tak dávno co jsem zjistila pravdu o Anthonym. Bolelo mě to. Nadávala jsem sama sobě. Měla jsem spousty důkazů. Ty jeho oči, ta jeho smyslná vůně co mě všude doprovázela. To on mě neustále sledoval, ale já si to nedokázala spojit dohromady. Proč to dělal? Měla jsem hlavu plnou jeho úsměvů, pohledů, stále jsem myslela na jeho silné paže. Neznala jsem ho dlouho, ale přesto jsem k němu cítila něco, co k nikomu jinému. Možná to bylo jeho tajemností. Nejsem si jistá, jediný čím jsem si po probdělé noci jistá je, že to co se stalo bylo jedině dobře. On je můj nepřítel. Takže všechno co k němu cítím musím hodit za hlavu, zapomenout na to. A až ho uvidím, odstraním ho. Už jsem se rozhodla. "Mio", ozvalo se od dveří.
 


9. kapitola

21. července 2016 v 21:29 | Avetti |  Květy od krve
- Chtěla jsem přidávat kapitoly co nejčastěji, ale moje múza mi dala košem. Přesto doufám, že se Vám bude kapitola líbit a stálo to za to čekání. (Konečně se v příběhu dostáváme dál!) :))

9. kapitola

"Opravdu ti není špatně?", ujišťoval se znovu. Tak jako každých deset minut jen za tuhle hodinu. Ta jeho přehnaná starost mi začínala lézt na nervy už jen kvůli tomu, že mi bylo všechno jen ne dobře. "Jsem v pohodě", odsekla jsem mu stejnou odpověď jako pokaždé. "Nevypadáš na to. Jsi celá bledá.", nenechal se odbít. "Proč se tak staráš?" Ano, tohle bylo ode mě trochu hnusné, ale neměla jsem na to už náladu. "Ticho tam vzadu!", křikla na nás učitelka a pokračovala ve výkladu. Anthony se na mě podíval trochu zvláštním pohledem. "Možná proto, že mi na tobě záleží", řekl a přitom se mi díval do očí. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nezaskočilo. Srdce mi přitom vynechalo úder a nemohla jsem z něj pustit pohled. Probralo mě až zvonění, které oznamovalo konec hodiny. Naštěstí dnes už poslední. Posbírala jsem si věci a vyběhla ze třídy. Na chodbě mě ale dohnal. "Mio počkej." Ještě víc jsem zrychlila. Netuším proč mě jeho odpověď tak rozházela. "Tak počkej", řekl a přitom mě chytil za rameno. Zastavila jsem se a otočila na něj. "Řekl jsem něco špatně?" zeptal se. "Ne, nic." Vzala jsem jeho ruku a sundala ji z mého ramene, přičemž mu sklouzl rukáv dolů.

8. kapitola

24. května 2016 v 18:35 | Avetti |  Květy od krve
- Omlouvám se za zpoždění, ale neměla jsem tolik času :)


8. kapitola


Anthony:

"Mio?" Lehce jsem se dotkl jejího ramene. Ani se nepohnula. Víčka se jí jemně klepala. Zatřásl jsem s ní o něco prudčeji. Mírně pootevřela oči. Oddechl jsem si. "Co se-", začala větu, ale v půlce se prudce rozkašlala. "Opatrně", řekl jsem a pomohl jí si sednout. Byla jako hadrová panenka. V kuchyni jsem naplnil sklenici vodou a donesl Mie. "Dík." Trochu neohrabaně si sklenici vzala a na jeden nádech vyprázdnila. "Jak se cítíš? Jsi v pořádku?", zeptal jsem se jí hned starostlivě. "Uhm, jen mi není moc dobře", pozvedla mírně jeden koutek. "Co to vůbec bylo?", zeptala se vystrašeně.

Kam dál