1. kapitola

29. března 2016 v 22:38 | Avetti |  Květy od krve
- Tak 1. kapitola je tu!:)




1.kapitola

Ten otravný zvuk vedle mé hlavy mě přinutil, abych vytáhla ruku zpod teplé peřiny. Vypnula jsem budík a sedla si. Přísahám, že jednou skončí na zdi. A to dnes není ani škola, ale jedeme za babičkou, takže musím vstávat už v devět. Normálně bych vylezla aspoň ve dvanáct. Zívla jsem si a protáhla se, nejradši bych zalezla hned zpátky, ale dlouho jsem jí neviděla a těším se na ni. Po ranní hygieně jsem z šatníku vyhrabala černé leginy a tílko, na to jsem si vzala červenou kostkovanou košili. Vlastně můj šatník obsahoval z větší části jenom černé oblečení. Vlasy jsem si stáhla do obyčejného culíku. Sešla jsem po schodech dolů a zamířila rovnou do kuchyně.


Linula se z ní vůně toastů. Sedla jsem na židli a hned přede mě sestra položila talíř. "Tak jak je máš ráda. Chceš k tomu i džus?", milá i po ránu, to je ona. Nezapomněla ani na úsměv. Je vysoká, má hnědé vlasy až po lopatky, je jí 22, provozuje vlastní pekárnu a nikdo jí neřekne jinak než Vicky, má ale i druhou stránku."To bys byla hodná". Postavila přede mě i sklenici pomerančového džusu a šla domýt nádobí. "Ty nebudeš? A kde je vůbec táta. Není to vždycky on kdo chodí všude včas?", táta pracuje na policii - na dost vysokém místě - je to vlastně šerif a je neuvěřitelně dochvilný. "Vyřizuje ještě nějaké papíry a já už jsem snídala". Vicky zastupuje maminčino místo už od mých deseti let. Jednou večer jsme jeli s mamkou na nákup a při zpáteční cestě jsme měli autonehodu. Neutrpěla žádná smrtelná zranění a přesto umřela na místě. Vím, že to nebylo jen tak, někdo jí k tomu pomohl. Pamatuji si jen oheň, něčí siluetu a kořeněnou vůni, pak jsem upadla do bezvědomí. Jednou zjistím kdo to byl a pomstím se. Jednou….
"Můžeme vyrazit?", ozvalo se od dveří právě ve chvíli, kdy jsem dosnídala. Obě jsme se tím směrem podívaly. Stál tam opřený o futra a kroutil klíčkama na prstě. "Můžeme, jen to domyju". Špinavý talíř se sklenicí jsem ji podala a smetla drobečky ze stolu. Mezitím co jsem si byla obout tenisky, táta šel nastartovat auto. Za dvě minutky tu byla i Vicky a mohli jsme vyrazit. Babička je už pár let v domově důchodců. Dost často bývá mimo realitu a zapomíná na některé věci, ale má i světlé chvilky. Je prostě trochu senilní. Už se o sebe nedokáže postarat sama a potřebuje péči, kterou jí doma nemůžeme nabídnout. Táta má hodně práce, Vicky má pekárnu a nemůže být pořád doma a já musím chodit do školy.
Za deset minut jsme už stáli před velkou oranžovou budovou a za další dvě jsem jí už objímala. Strávili jsme u ní asi hodinu, než jsme museli odejít, protože se babička začala cítit ospale, i když se to snažila hrdinsky zakrývat. Táta s Vicky vyrazili napřed, aby si promluvili s její opatrovnicí a já tam ještě chvíli zůstala, abych se s ní ještě rozloučila, ale babička byla najednou jako vyměněná, taková vážná. "Mio, něco tu pro tebe mám", a i když měla na tváři úsměv, poznala jsem na ní, že to bude něco důležitého. Zpod postele vyndala malou krabičku a podala mi jí. Byla dřevěná a byly na ní vyryty nějaké ornamenty. "Ale babi, osmnáct mi bude až za sedm měsíců".
"Jen to otevři", pobízela mě. Tak jsem tedy krabičku položila na stolek vedle dveří a otevřela ji. Ležel v ní náhrdelník s malým černým vlkem. Přesto, že musel být už hodně starý, vypadal krásně. "Děkuju, líbí se mi". "Patřil tvé matce a předtím i mě", při vzpomínce na mamku jí zněžněl obličej. Já na ní místo toho zůstala jen zírat. "A není jen tak obyčejný, ale na to přijdeš časem i ty sama." "Co tím myslíš?", byla jsem trochu zmatená, je to přeci jen náhrdelník. "Jen nikomu neříkej, že ho máš, dobře?", její výraz se zničehonic zase změnil, teď z ní určitě nic nedostanu, středem její pozornosti se stal motýl co jí přistál na kytkách . "Tak se měj", objala jsem jí, pomohla zpět do postele a šla zpátky k autu. Pořád jsem musela myslet na to co říkala, co to mělo znamenat? V čem má být jiný? A proč se o něm nikomu nemám zmiňovat? Nasedla jsem do auta a z myšlenek mě vytrhl hlas. "Kde jsi byla tak dlouho?", to jsem se ani nestihla připoutat. "Jen jsem s ní ještě chvíli mluvila", lhaní mi jde dobře a vlastně to ani lež nebyla, jen jsem neřekla všechno. Táta si jen povzdychl a hned jsme jeli.



*


O 3 měsíce později:

Zase ten otravný zvuk budíku. No tentokrát už kvůli škole. Po ranní hygieně, rychlá snídaně. Když jsem si ještě nalévala kakao do hrnku, všimla jsem si vzkazu na lince. "Dneska v devět - sraz v suterénu. Táta." Víc toho ani psát nemusel, bylo mi to hned jasný. Zmačkala jsem ho a vyhodila do koše. Hned na to se ozval zvonek. Přesně sedm hodin. Vždycky je tady včas. Šla jsem otevřít dveře, za kterými na mě už čekala moje nejlepší kamarádka. Rychle jsem si obula tenisky a vzala si koženou bundu. Na to, že byl teprve říjen, bylo venku chladno. Tašku jsem si hodila přes rameno, zamkla a mohlo se vyrazit. "Už se těším až mi vrátí auto z opravny, nebudeme muset chodit pěšky", zase si postěžovala. "Do školy to je jen čtvrt hodiny a ani se ti nedivím, když pořád chodíš na těch podpatkách." Jen zakoulela očima, načež jsem se jí musela zasmát.
"Mohla bys je taky zkusit. Aspoň bys byla vyšší." "Tak to nehrozí", jinou odpověď ani čekat nemohla. Já a podpatky nejsme moc velké kamarádky. Z tašky jsem vytáhla krabičku cigaret a nabídla jí. A i když by jste to do ní neřekli, kouří. Alyson patří mezi ten typ holek co jsou samý kabelky, laky na nehty, make-up a boty s vysokými podpatky, ale vůbec není namyšlená a je s ní sranda. Ona je vlastně můj opak. Tedy, ne že bych se nelíčila nebo nepoužívala laky, ale rozhodně to tak neprožívám. Taky je oproti mně vysoká. Já měřím jen 167 cm, zatímco ona i bez těch bot 174 cm. Ani se to nezdálo, ale za chvíli jsme stály před onou budovou často nazývanou i jako vězení. Naše škola byla obrovská a nově zařízená, takže její zřícení, které by potěšilo většinu puberťáků, nehrozilo. A hned první hodina - čeština. Měly jsme na ní naší třídní. Byla stará, téměř hluchá a to hlavní - nesnáší mě, tedy, je to spíš vzájemný. Nějak jsem přetrpěla těch 45 minut, ale nutkání po ní hodit celej penál mě stejně nepřešlo. Hned o přestávce si ke mně Aly přisedla.
Nesedíme spolu, protože prej spolu jen rušíme celou třídu a stejně to nikoho nezajímá. Slova naší třídní. "Hele už jsi to slyšela?", aniž by čekala na mojí odpověď pokračovala si vesele dál, "příští týden k nám má přijít nový kluk". Nestihla jsem ani odpovědět a už dál kecala jaký asi bude. Upřímně, nezajímalo mě to. Beztak to bude jen další nafoukaný frajírek, těch tu máme víc než dost, ne děkuju. "Posloucháš mě vůbec?", asi si všimla mého nepřítomného pohledu. Jen jsem jí odkývla, to jí stačilo, aby pokračovala dál. Celý den to byla nuda, zase jsem si odnesla poznámku a k tomu jsem ještě po škole. A náš plán jít s Aly do kavárny a prodrbat minimálně půlku školy se ruší. Nemůžu za to, že mám prostě prořízlou pusu. "Že ty nemůžeš chvíli mlčet", naoko dělala uraženou, ale vím jak moc se držela, aby se mi nesmála. Přeci jenom, komu by se chtělo třídit knihy v knihovně. Mě teda ne. "Nemůžu za to, prostě jsem vyjádřila svůj názor", bránila jsem se.
"No jasně. Uvidíme se zítra ráno, ale večer ti ještě zvolám. Měj se." Ještě mi stihla zamávat na rozloučenou, než zmizela za rohem. Já se zatím vydala do školní knihovny. Jestli jste si mysleli, že to je jen malá místnost s pár knihama, byli jste vedle. Ve skutečnosti je to obří místnost s milion knihama, který snad stejně nikdo nečte. Samozřejmě v tuhle dobu tu už nikdo nebyl.
Jakmile jsem vstoupila do knihovny a uviděla tu hromadu, kterou že to mám vytřídit, málem to se mnou seklo. To tu budu nejmíň do rána. No, nedá se nic dělat, čím dřív to bude, tím dřív se dostanu domů. Asi po půl hodině úmorného třídění starých knih mě přišla zkontrolovat učitelka. "Ty tu ještě jseš?", strašně se divila, určitě si užívala, že to má na krku někdo jiný než ona. "A vy se divíte?", hnusná odpověď, ale neměla jsem už náladu. "Aspoň se ponaučíš", je to jasný, užívá si to. Jen co odešla hodila jsem tou tlustou a pěkně těžkou knihou o zem. No co? Furt lepší než kdybych to hodila po ní. Samozřejmě jsem jí hned šla sebrat, ale i za tu námahu mi to stálo. Byla to kniha o mytologických stvořeních. Jak jsem s ní hodila, tak se otevřela a hned mi do oka padl obrázek vlka. Strašně mi to něco připomnělo, ale nemůžu si vzpomenout, kde jsem ho viděla. Byl to jen nějakej symbol a ten mě teď rozhodně nezajímal. Rychle jsem naházela zbytek knih do polic, nahlásila se učitelce a co nejrychleji odtud zmizela.

*

Večer mi ještě volala Aly, jak slíbila a samozřejmě mi to pořád předhazovala a to kafe jí prej musím vynahradit. Tak jsem se s ní zakecala, že jsem si ani neuvědomila, že je už za pět minut devět. Rychle jsem se s ní rozloučila a šla do suterénu. Na začátku to jsou jen obyčejné schody a malá místnost plná zbytečných věcí, které shromažďujete celý život a i když je už nepotřebujete, stejně je nevyhodíte. Kdybyste ale odsunuli tu velkou skříň, který sice na první pohled vypadá těžce, ale ve skutečnosti není, objevili by jste další místnost. Ta už byla velká a rozhodně se v ní žádné harampádí neválelo. Jenom na zdi napravo ode mě visela slušná sbírka zbraní, ale žádné pistole, tedy taky jich tam pár bylo a převážně spíš nože, katany, luky s šípy a další zbraně tohoto typu. Vlastně celá místnost byla takto vyzdobena. Na podlaze byl velký červený koberec a celou místnost osvětlovala jediná žárovka. Úplně vzadu byly ještě jedny dveře, které vedly ven. Uprostřed byl poměrně velký stůl, u kterého seděl můj otec a soustředěně se díval do hromádky papírů rozházených po stole. Přistoupila jsem ke stolu a hned mi podal papír. "Znáš ho?", typická otázka. Podívala jsem se na fotku, byly u ní i nějaké informace. "Párkrát jsem ho viděla. Ten to bude dneska?". Podívala jsem se na něj a on jen lehce přikývl. Víc jsem ani vědět nepotřebovala. Jen jsem si vzala papír a chystala se na odchod. "Mio", neotočila jsem se, jen jsem čekala až bude pokračovat, "hlavně si dávej pozor, ano?" "Budu", tentokrát jsem už skutečně odešla.


*


Právě mi na mobilu naskočilo přesně jedenáct hodin večera. Je čas pomalu vyrazit. Ze skříně jsem si vyndala černé úzké rifle a tílko. Vlasy jsem si zapletla na bok do rybího copu. Seběhla jsem dolů do suterénu a šla až do té místnosti. Úplně vzadu visela moje černá kožená bunda s kapucí tak velkou, aby mi nebylo vidět do obličeje. Oblékla jsem si i vysoké kozačky. Byla jsem úplně k nepoznání, celá v černém. Do kozaček jsem si schovala dva nože, do každé jeden. Na záda jsem si připla dvě katany. Je to moje nejoblíbenější zbraň a umím to s ní dobře. Vlastně bych mohla klidně říct, že jsem i jedna z nejlepších. Naposledy jsem se podívala na fotku na papíře a položila ji zpátky na stůl. "Užij si tyhle chvíle. Budou tvoje poslední." Nasadila jsem si kapuci a odešla zadním vchodem, který vedl na zahradu. Bydleli jsme na kraji města.
Venku byla taková tma, že by si mě stejně nikdo nevšiml. Dostala jsem se na kraj lesa a zrovna se opřela o strom, když jsem ještě zaslechla odbíjet dvanáctou. Je čas. Žil v malém domku na kraji lesa. V téhle ulici moc domů stejně není, takže nebude problém se k němu dostat. Sotva jsem ušla pár metrů, ozval se za mnou hlas.
"Ale, ale, ale, kohopak to tu máme", ta ironie v jeho hlase nešla přeslechnout. Otočila jsem se na něj, vytáhla si katanu a postavila se do obranného postoje. Jen se začal hlasitě smát. "Chystáš se mě zabít? To na mě opravdu poslali jen malé děcko?". Děcko? S naším výškovým rozdílem si ani nemohl myslet nic jiného. Ten chlap měl snad dva metry. "Máš hubu plnou keců, radši se braň!!", stihla jsem na něj křiknout než jsem se svou nadpozemskou rychlostí přesunula k němu a dost hluboko ho sekla do lýtka. Jen vykřikl, vytáhl svojí katanu a rozeběhl se na mě. Snažil se mi jí zarazit přímo do břicha. To jsem snadno vykryla. Opravdu jde na mě tak lehce?
"Dost mě podceňuješ", sykla jsem a odskočila od něj o dva metry dál. "Spíš jsem tě přecenil", zasmál se tomu jako kdyby to bylo nějak vtipné. Snaha o urážku? Moc ti to nejde. S klidnou tváří jsem se znovu rozeběhla a pokusila se zasáhnout ho do ramene. To zas vykryl on. Musím uznat, že si nevede zrovna špatně. No útočila jsem dál. "Na takovýho prcka nejseš špatná", zasmál se. Ten chlap prostě neví kdy přestat. Odrazila jsem se od stromu a sekla ho do zad. On se však rychle otočil a stihl mě seknout do boku. Rána naštěstí nebyla tak hluboká, stačilo jenom vydržet tu bolest, což nebylo tak těžké. Postupně jsme se přesouvali hlouběji do lesa. Bylo tam více stromů, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Pokračovali jsme v boji. Měl více zranění než já a i přesto vypadal dost klidně. Něco tady nehraje. Jako vždy má dedukce byla správná a dost opožděná. Než jsem se nadála, něčí ruce mě chytili a vzápětí mi jeho katana projela stehnem.
Naštěstí uklouzl na blátě, jinak by mi skončila v břiše a to by bylo dost nepříjemné. Jakmile katanu vytáhl, aby mě mohl dorazit, já tou svojí zkusila zasáhnout toho za mnou. Sice se vyhnul, ale zato já byla teď volná. "Dva na jednoho prcka?", vysmívala jsem se mu přímo do obličeje, což ho asi mírně vytočilo. Začali na mě útočit oba.
Plán zněl zabít jen jeho, ale když se sem připletl další, má smůlu. Důležitý pro mě teď bylo je vyřídit co nejrychleji, stehno jsem měla propíchnuté skrz naskrz a i když se už začalo hojit, jejich rány také. Takhle se rychle unavím a pro ně bude snadné mě zabít. Hned jsem si vytáhla i druhu katanu, nedělalo mi problém používat dvě najednou. Dostali jsme se až k útesu. Zahnali mě až na jeho okraj, paty mi přesahovaly a trochu hlíny se vydalo na dlouhou cestu dolů. Podívala jsem se pod sebe, když mě to napadlo. "Teď už nemáš kam utéct. Tak kdo tady měl plnou hubu keců. Huh?" Oba se zasmáli, připomněli mi dvě hyeny. Mysleli si, že mě dostali? To sotva.
Jednu katanu jsem si zastrčila a skočila. Ten jejich výraz snad nikdy nezapomenu. Zachytila jsem se ale za kořen a vyhoupla se zase nahoru, přímo za jednoho z nich. Katanu jsem mu zarazila do zad a kopla do něj. Ten pád nemohl přežít. Ten druhej mi mezitím zarazil katanu do ruky. Prudce jsem s ní škubla a odskočila co nejdál od útesu. Zbývá už jen jeden. "Ty svině", zařval a rozeběhl se na mě. Byl teď naštvanej a tím i nebezpečnější. Netrápilo mě to. Víc zábavy, no ne? Opět jsem si vytáhla i druhou katanu. Z paží mu začaly vyrůstat poměrně dlouhé ostny zahnuté směrem ke mně. A je to tady, pomyslela jsem si. Najednou hlubokým hlasem strašlivě zařval a prudce švihl katanou. Ta se jen zabořila hodně hluboko do stromu před kterým jsem před chvílí stála. Jeho síla je teď mnohem větší. Ani jsem to nezaregistrovala a už mě držel ve vzduchu, přirazil mě ke stromu a rukou mě držel pod krkem. Tu druhou natáhl a dřív než mi stihl zabodnout katanu přímo do srdce jsem mu ji vykopla a následně mu dala kolenem do brady.
Okamžitě mě pustil a trochu poodstoupil, tak jsem mu katanou udělala hlubokou ránu na hrudi. Jeho ostny na pažích se ještě zvětšily a udělal mi jimi šrám na tváři. Neváhal a ozdobil mi ještě ruku. Dál od nás však křupla větvička a jeho chvilkovou nepozornost jsem využila a katanou ho přibodla ke stromu. Propíchla jsem mu asi plíci. Ostny hned zmizeli a on vyplivl krev, přímo před moje boty. "Jste jen zasraní vrazi. Nic víc". Pramínek krve mu stékal po bradě a špinil jeho bílé triko. "Au, to zabolelo", hraně jsem se chytla za srdce, " Ale my si radši říkáme Lovci".
Druhou katanou jsem mu oddělila hlavu od těla. Spadla hned vedle mě a jakmile jsem jsem mu uvolnila plíci, tělo jí následovalo. Musela jsem kousek poodstoupit, jinak by mě zavalilo. Katany jsem očistila o trávu a vrátila je na původní místo. Pomalu jsem se rozešla zpět. Byli jsme hluboko v lese. Co to právě teď cítím? Strach? Neznám. Pocit viny? Ten jsem nikdy neměla. Sáhla jsem si rukou na rty. To je úsměv? Je to špatně, když se mi líbil ten pocit vítězství? Ale to není všechno, ještě něco tu je, ale nepoznám to. Na chvíli se mi zamotala hlava a já se musela opřít o strom. Nebyly ty ostny jedovaté? A i kdyby byly, moje regenerační schopnosti se o to postarají. Každopádně by mě zajímalo kdo nás sledoval. To prasknutí větvičky nebylo od zvířete, to jsem si jistá., poznám to podle vůně. Aspoň, že teď mě už nesleduje. Kolik toho vůbec dotyčný viděl? No, o to se budu starat až později.


*


Domů jsem se dostala přes otevřené okno v mém pokoji, měla bych ho radši zavírat. Na hodinách na zdi bylo 1:15. Dneska mi to trochu trvalo. Potichu jsem vyšla nahoru po schodech a zamířila rovnou do koupelny. Nějakou chvilku jsem tam strávila. Stehno jsem si ještě musela obvázat, nebylo ještě zcela zahojené. Ani se nedivím, když jsem ho měla propíchlé. Šla jsem ještě do suterénu, kde jsem taky našla i otce. Spal na té hromadě papírů. Budit jsem ho nechtěla, tak jsem přes něj jen přehodila deku. Na poličce jsem si našla červenou fixu a vyhrabala si ten papír. Takovýho fešáka je celkem škoda. Nicméně jsem přes jeho obličej udělala velký červený kříž a přihodila ho na tu přetékající hromadu k ostatním. Kdybych to teď měla spočítat, asi bych tu strávila celý den. Ale abychom si rozuměli, to všechno není jen moje práce. Jsou nás stovky. Stovky Lovců. Zhasla jsem a odešla do svého pokoje, přeci jenom, zítra je škola..


A.





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama