2. kapitola

31. března 2016 v 21:05 | Avetti |  Květy od krve
- Varování: vyskytují se zde sprostá slova. Užijte si další díl :)


2. kapitola


"Spala jsi vůbec?", promluvila na mě Aly. "Trochu", přiznala jsem. To je to až tak poznat? Vlastně se jí ani nedivím, už pět minut koukám do mikroskopu a nic nedělám. Právě máme laborky z biologie a máme zakreslovat kořen můrovce. "Radši mě k tomu pusť". Neváhala jsem ani chvíli a uvolnila jí místo. Naštěstí za 15 minut zvonilo a já rovnou zamířila k automatu na kafe s mojí věrnou kamarádkou v patách. "Máš dneska brigádu?", zeptala se mě po cestě do třídy. "Jo. Dneska až do osmi. Proč?" "Myslela jsem, že by jsme mohli někam zajít." Ráda bych. Už dlouho jsme nikde nebyly, ale dneska mám ještě brigádu a bude štěstí, když u toho neusnu. Ještěže je pátek.


*
Po škole mě ještě Aly odvezla do práce. Ano, auto jí z opravny už vrátili. No na jak dlouho. Zaparkovala před žlutou budovou. Pracovala jsem v centru města v pekárně. Sice byla malá, ale chodilo do ní hodně lidí a i já jsem to tam měla ráda. Prošla jsem postranní uličkou a vešla zadním vchodem. V malé šatně jsem se převlékla do pracovního. "Jseš tady brzy." "Taky tě zdravím Matte". Matthew je tu nový. Pracuje tu asi dva týdny. Je vysoký, má blonďaté vlasy a je to pěkný fešák. Je milý, ale občas mi leze na nervy s jeho sexuálníma narážkama. Na mojí odpověď se jen zasmál a pokračoval v roznášení. Jídlo jste si mohli vzít s sebou a nebo si ho sníst tady. Stoupla jsem si za pult a čekala až si někdo objedná. Převážně jsem tu ale dělala servírku. Občas se tu našli i pěkní rejpalové, ale vždycky mi to tady Matt zpříjemnil těma jeho vtípkama. Nikdy jsem se s ním nenudila. Neznala jsem ho sice dlouho, ale stali se z nás celkem dobří přátelé. Podívala jsem se na hodiny. To je teprve šest? Dneska to moc neubíhá. Stihla jsem ještě doplnit croissanty než se ozval zvonek u dveří oznamující příchod zákazníka. Přistoupila jsem k pultu, "Dobrý den, přejete si?", s nuceným úsměv jsem řekla tolik nenáviděnou větu. Vážně, dneska jsem jí řekla nejmíň 100x. "Jedno latte macchiato s sebou, prosím", řekl a usmál se na mě. Radši by to nedělal. Jeho úsměv spíš naháněl hrůzu. "Jistě. Hned to bude." Během chvilinky bylo hotové. Když mi podával peníze, přímo mě profackovala jeho kořeněná vůně. Počkat. Tu už jsem někde cítila. Na chvíli jsem zkameněla. "Děje se něco?" Vůbec to neznělo překvapeně. "Ne", rychle jsem to na něj vyhrkla, "Děkuju a přijďte zas", vzala jsem si peníze a on odešel. Ještě chvíli jsem se dívala na dveře, dokud mi někdo nesáhl na zadek. Kdybych nevěděla kdo to je, hned bych dotyčnýmu jednu pořádnou vrazila. "Na co tak zíráš?" "Na nic", otočila jsem se na něj, "Dal bys tu ruku laskavě pryč?", zeptala jsem se, když se k tomu pořád neměl. Jen mě přes něj plácl, zasmál se a odnesl tři tvarohové koláče ke stolu. Já si jen namočila utěrku a otřela pult. Pořád jsem musela myslet na toho chlapa, ale stejně ho už nikdy neuvidím, nemá cenu to pořád řešit. V hlavě mi na vteřinu probleskla silueta muže. Prsty jsem si promnula spánky. V levém mi ještě trochu pulzovalo. Ale ne. Vzpomněla jsem si, že mi šéfová včera říkala, abych vyměnila staré sklenice za nové. Naštěstí tu moc často nebývá, občas to sem jen přijde zkontrolovat. Šla jsem dozadu do skladu. Krabice byla až na horní poličce, na kterou jsem samozřejmě nedosáhla. Vzala jsem si štafle, byly už hodně staré, divím se, že ještě drží pohromadě. Vylezla jsem na ně a sáhla po krabici. Zbýval poslední schůdek a byla bych dole, ale to bych nebyla já, aby se mi nesmekla noha a já bych byla spadla, kdyby mě něčí ruce nezachytily. Otevřela jsem oči a uviděla Matthův vyděšený výraz. V jedné ruce držel mě a v druhé držel krabici se sklenicemi. "Jsi v pořádku?" Postavila jsem se na nohy a vzala si od něj krabici. "Jasně. Díky", rozpačitě jsem se usmála. On se začal smát a pocuchal mi vlasy. "Dávej si větší pozor. Nemehlo." A odešel. Já tam ještě chvíli stále než jsem se zorientovala a šla ty sklenice vyměnit. Moment. Jak se tam sakra dostal tak rychle? A jak to, že tak lehce chytil mě i tu krabici, a aby toho nebylo málo, stihl zabránit štaflím, aby mi rozdrtily nohu. Podívala jsem se na něj, zrovna uklízel špinavé nádobí, otočil se na mě, jakoby věděl, že se na něj dívám. Mrkl na mě a pokračoval v práci. Což bych vlastně měla udělat taky.
Vyměnila jsem ty sklenice - jako zázrakem se žádná nerozbila - a šla se převléknou. To by mi jinak šéfová utrhla hlavu. Nekecám, ona toho je schopná. Konečně mi skončila směna. "Matte, měj se, mám padla", křikla jsem na něj. "Nechceš počkat na mě? Už taky končím, hodím tě domů", zasmál se. No, taková nabídka se přeci neodmítá. Čekala jsem na něj před pekárnou asi pět minut a už mě vezl domů. Zastavil na příjezdové cestě našeho domů. "Určitě jseš v pohodě?", ještě se nejmíň po pátý ujistil. "Určitě", možná jsem ho už přesvědčila, "A díky za odvoz". Našla jsem ještě klíče a otevřela dveře. "Za nic. Tak zatím." Odemkla jsem si, klíče a bundu hodila na botník a rovnou uspořádala nájezd do lednice.

*
"Máš všechno?", zeptala se mě Aly mezitím co sváděla neúprosnej boj se spacákem. "Jo. Už jsem to kontrolovala dvakrát." A o co vlastně jde? Spaní pod širákem. Zavolali jsme pár spolužákům a nakoupili jídlo a pití. "Vejde se ti tam ještě tohle?", ukázala na dvě flašky rumu na stole. "Jasně", vzala jsem je a silou je tam narvala. Věci jsme hodily k Aly do auta a vyrazily. Aly zaparkovala na domluveném místě na kraji lesa a čekaly jsme, než dorazí zbytek. Sešlo se nás tu celkem deset. Pobrali jsme tašky a šli hlouběji do lesa. Rozbili jsme tábor a posbírali nějaké klacky na oheň. Koukla jsem se co všechno máme. Pití tady bylo víc než jídla, nečekaně. Skvěle jsme se bavili. Okolo půlnoci jsme už byli víceméně opilí. "Hej Mio, nenechávej si to všechno pro sebe", řvala na mě Aly celá vysmátá. Jen jsem se na ní podívala a odfrkla si. "Chceš snad taky?" Tak teď mě zajímalo co odpoví. "Jasně", zhoukla a strašně u toho gestikulovala rukama. Jak chce. Vzala jsem balíček s trávou a ubalila jí taky jednoho. "Chytej", hodila jsem jí ho. Trávu ještě nikdy neměla, nikdy si nedala nic jiného než cigarety. Napjatě jsem čekala na její reakci. "Fuj", obličej se jí zkřivil. "Tak mi to dej", natáhla jsem ruku a přitom se smála. "Nedám", a pokračovala. Všichni jsme se jí začali smát. Za chvíli se mi chtělo strašně na záchod. Prudce jsem vstala a trochu se mi zamotala hlava. Počkala jsem až to přestane a odběhla si kousek dál. Po potřebě jsem se chtěla vydat zpátky, ale tiché vrčení kousek ode mě mi v tom zabránilo. Pomalu jsem se otočila a spatřila ho. Velkého, bílého a pravděpodobně naštvaného vlka. Chvíli jsem na něj zůstala civět. Jeho vrčení neustávalo, spíš sílilo. Začal tlapkou hrabat do země, jako by se každou chvíli chystal po mě skočit. Opatrně jsem před sebe natáhla obě ruce a pomalými pohyby jsem šla směrem k němu. Vlk se jen víc napřímil, ale z místa se nepohnul. Stála jsem těsně před ním a klekla si. Ruku jsem mu dala na hlavu. Nespouštěl ze mě oči. Zato ty moje se na vteřinu zbarvila do oranžova. Najednou zakňučel a lehl si na záda. Usmála jsem se a podrbala ho na bříšku. "Pašák", pokračovala jsem v hlazení, "Ale teď už běž". Jako na povel se zvedl a odešel pryč. Uf, tak to by jsme měli. Vrátila jsem se k táboru. Nikomu nepřišlo divý, kde jsem byla tak dlouho. Všichni se teď koukali na Liama s Lukem, kteří se snažili vylézt na strom. Nevím, jak se tam ten spacák dostal, ale pohled na ně stál za to. Nakonec po něm začali házet klacky, než ho konečně dostali dolů. Myslím, že bylo kolem třetí, když jsme už všichni spali. Ráno většinu bolela hlava, ale i tak jsme to všechno po sobě uklidili. Se všemi jsme se rozloučily a jely domů. Aly se ještě stavila ke mně. Byly jsme zrovna u mě v pokoji. "Neuvěříš co se mi zdálo." Zvedl jsem hlavu od časopisu a podívala se na ní. "Tak co?" "Byla jsi tam ty a s tebou takovej velkej bílej vlk. Strašně vrčel, ale ty jsi šla k němu a oči jsi měla oranžový. On se pak uklidnil a odešel", začala se tomu smát. Já se k ní přidala. Kurva. "Musela jsi toho hodně vypít", smála jsem se dál, ale ve skutečnosti jsem docela panikařila. "To teda musela", v tom jí zazvonil mobil. "Máma. Už musím jít", rozloučila se, vzala si věci a odešla. Tak tohle se nepovedlo. Ještěže se pilo, jinak by to byl pěknej průšvih. Aly a ani nikdo jiný o tom co dělám a co ve skutečnosti jsem nic neví a rozhodně to měnit nehodlám. Kdyby se to dozvěděla, bojím se, že by semnou už nepromluvila a to v tom lepším případě. Mohlo by se stát i něco horšího. Teorií mám spoustu, ale žádná nekončí dobře. Vybalila jsem věci a uklidila je na místo. Rozhodně si teď musím dávat větší pozor.

*


Ráno mě Aly zase vyzvedla. "Dneska má přijít ten nový kluk", připomněla. "Stejně jseš už zadaná." "Však jsem to tak nemyslela", zasmála se. Vím jak to myslela, dohazuje mi snad všechny volný kluky na který narazí. Zaparkovala před školou, ale protože jsme tu byly až moc brzo - vyjímečně - zašli jsme za roh si ještě zapálit. Aly jsem poslala do třídy, zatímco já si šla ještě pro kafe. Hodila jsem do automatu dvacku a za chvíli jsem ucítila vůni oříškového cappuccina. Mám ho nejradši. Vzala jsem si kelímek a vydala se do třídy. Koukla jsem se na hodinky, ale to jsem dělat neměla, protože do mě někdo vrazil a obsah kelímku skončil na mém novém tričku. "Kam čumíš?!", zařvala jsem na dotyčného, aniž bych věděla kdo to je. "Na to bych se měl zeptat spíš já", promluvil na mě mužský hlas. "Kreténe", hodila jsem kelímek do nedalekého koše a šla na záchody. Částečně jsem to dostala dolů, ale flek byl pořád vidět. Fajn, čas na plán B. Šla jsem ke svojí skříňce a vzala si náhradní tričko. Měla jsem tam vždycky jedno náhradní pro takové případy, ale nikdy jsem ho ještě nepotřebovala. Až doteď. Ani jsem nepospíchala do třídy, stejně už bylo po zvonění a naše angličtinářka chodí vždycky pozdě. Malá naděje tady ještě je. Vstoupila jsem do třídy, ale k mému dnešnímu štěstí se dneska rozhodla přijít včas a k tomu s testama v ruce. "Jdete pozdě", její otravný a vysoký hlas se roznesl třídou. "Omlouvám se", řekla jsem otráveně a vydala se k svojí lavici, ale koho jsem tam neviděla sedět. Náš vrhač kelímků. Neříkejte mi, že je to ten novej. Proč musí sedět zrovna semnou? Jo vlastně, bylo to jediný volný míso ve třídě. Seděla jsem v poslední lavici u okna. Aspoň, že mi nechal místo blíž k oknu. Sedla jsem si a vytáhla si učebnici. "Koukám, že ses převlíkla", culil se. Přijde mu to vtipný? "Dlužíš mi kafe." Vzala jsem si propisku a čekala až rozdá testy. Jen se zasmál a vzal si test. Jeden podal i mě. "Anthony, jsi tady první den, ten test si můžeš napsat jindy, jestli chceš", nějaká milá najednou. "Zkusím to", usmál se na ní. Podlejzáku. Koukla jsem se na ten test. A tohle jsme brali jako kdy? Aspoň se to pokusím okecat. "Jednoduchý", ozvalo se vedle mě potichu. Děláš si srandu? Opisovat ale nebudu. Možná trochu. Ne, zas tolik se nesnížím. Za deset minut už si je zase vybírala. Propisku jsem hodila na stůl.
No, snaha byla. "Moc jsi toho nenapsala." Jen jsem se na něj hnusně podívala a otočila hlavu zpátky k oknu. Anthony měl černé vlasy, oči tak tmavé, až mi připadaly skoro černé a o jeho vypracované postavě netřeba mluvit, to však neměnilo nic na tom, že je to kretén. Hezkej kretén. "Otevřete si učebnici na straně 36." Otevřela jsem učebnici, ale víc jsem tomu pozornost nevěnovala. "Ehm, ještě nemám učebnici, můžu se koukat k tobě?", zeptal se mě. A zbývá mi něco jiného? Učebnici jsem posunula blíž k němu. Věnoval tomu pozornost asi tak jako já. V kapse mi zavibroval mobil. Učitelka měla zrovna určitě velmi "zajímavý" výklad, tak jsem se nenápadně podívala. SMS-ka od Aly. "Proč jsi přišla tak pozdě?" "O přestávce", odepsala jsem jí a mobil radši zase schovala do kapsy. Nebudu nic riskovat. Podepřela jsem si hlavu rukou a podívala jsem se z okna, asi bude pršet. Nevzala jsem si deštník. V odraze ve skle jsem uviděla jeho obličej. Usmíval se a na vteřinu měl oranžové oči. Vytřeštila jsem oči a hned jsem se na něj podívala. On se však pořád díval do učebnice. Když ke mně zvedl hlavu, oči měl pořád stejné. Asi jsem se už zbláznila. Pořád jsem na něj zírala. "Potřebuješ něco?", zase ten jeho úšklebek. "Ani ne." Naštěstí zazvonilo, takže jsem se vyhnula jeho pronikavému pohledu a rychle zmizela za Aly. "Kde jsi byla?", vyhrkla hned na mě. "Za to může ten Anthony. Když jsem si koupila to kafe, po cestě do třídy do mě vrazil a kafe se mi vylilo na tričko. Musela jsem si ho jít převléct", postěžovala jsem si, ale místo soucitu jsem se mi Aly začala smát. "Že je sladkej?" To myslí vážně? "Je hroznej." "Neříkej že se ti nelíbí", udiveně se na mě podívala. "No dobře. Je hodně hezkej, ale pořád je hroznej." "Ty jsi hrozná", smála se. Podívala jsem se jeho směrem. Koukám, že si kamarády našel rychle. Došla jsem si pro tašku a s Aly se přesunula do laboratoří. "Dneska budete pracovat ve dvojicích", první dobrá zpráva za den, "budete ve dvojicích tak jak normálně sedíte." Víte co, beru to zpátky. Svraštila jsem čelo a podívala se na něj. Zas měl ten svůj úšklebek. Dostali jsme do dvojice mikroskop a za úkol zakreslit ovčí vlnu. Vzala jsem tedy vzorek, na sklíčko jsem kápla vodu a dala na to vlnu, tu jsem zakryla krycím sklíčkem a dala pod mikroskop. "Zakreslíš to ty?", zeptala jsem se ho. Nebudu přeci dělat všechno sama. Nahnul se blíž ke mně a podíval se do mikroskopu.
Musím uznat, že voněl hezky, tedy kreslil hezky. "Jak se vůbec jmenuješ?", zeptal se mě. "Mia" "Anthony", představil se mi taky, i když jeho jméno už jsem znala. Jen jsem přikývla a dál se jím už nezabývala. Zato on mě pozoroval. Začalo mě to pěkně znervózňovat. První minutu jsem to ještě nějakým záhadným způsobem vydržela. Další už jsem po něm vyjela. "Proč na mě pořád civíš?" "Vadí ti to snad?" To myslíš vážně hochu? Kdyby aspoň vynechal ten jeho úšklebek. "Komu by to nevadilo?" "Slečno Martinová, už to máte hotové, že máte čas vyrušovat?" Podívala jsem se na učitele, netvářil se moc přívětivě, ale jakmile jsem mu ukázala vypracované zadání, zmlkl. Vítězně jsem se usmála. Zbytek dne jsem musela přežít, ale vedle něho to byl boj o holý život. Vzpomněla jsem si, že po škole musím do práce. Což moji náladu o moc nezlepšilo.

*
Zrovna jsem si zavazovala zástěru, když mi zas pocuchal vlasy. "Tak jak bylo ve škole?" "Jako pořád. Hrozný", nic jiného se ani říct nedá. Obzvlášť ne dneska. Zasmál se a oblékl si svojí zástěru. Dneska tady musím být jenom do sedmi. Moc zákazníků tady dneska nebylo. Aspoň mám klidný den. Nebo ne? Když se dveře otevřely, spatřila jsem ten jeho rozcuch. To se ho nezbavím ani po škole? "Ahoj Mio. Ty tu pracuješ?" Tak snad vidíš ne? "Jo. Co si budeš přát?", nasadila jsem falešný úsměv. Jen si rychle objednej ať zas můžeš odejít. "Co bys mi doporučila?", zeptal se mě a nasadil hravý úsměv. To ani nechtěj vědět. "Co takhle oříškové cappuccino?" Přikývl a já ho co nejrychleji připravila. Podala jsem mu ho a on zaplatil. Zvláštně se na mě podíval, usmál se a otočil se na odchod. Než však odešel úplně, ještě se mě zeptal, ne, on mi to prostě oznámil. "Myslím, že ty housky jsou už hotové", tentokrát odešel úplně. Cože? Šla jsem tedy dozadu a opravdu. Housky jsou už hotové. Jak to sakra mohl vědět? Jak mohl vůbec vědět, že nějaké pečeme? Nemám z něho dobrý pocit. Opravdu ne. Čerstvě upečené housky jsem naskládala do vitríny. Dneska to uteklo celkem rychle.

*

Na kostelních hodinách odbíjela půlnoc. Měsíc mi osvětloval cestu. Utíkala jsem podél řeky lesem. Vlastně jsem neutíkala, to on utíkal přede mnou. Kdo? To nevím. Jen další tvář z papíru. Mohlo mu být kolem třiceti. Byl opravdu slabý, ale vytrvalý. Zasadila jsem mu hlubokou ránu do břicha i do ramene, ale on stále utíkal. Bezejmenný. Postupně zpomaloval, už mu docházely síly. Ve své pravé ruce stále držel nůž od krve. Nůž byl můj, krev jeho. Vytrhl si ho z ramene, aby se měl aspoň čím bránit. Nemůžeš utíkat věčně. Zrychlila jsem. Katanu jsem si připravila k útoku. Dlouhým skokem jsem skočila před něj a švihla. Nožem mě zastavil, ve tváři vyděšený výraz. Katanu jsem odhodila a z boty si vytáhla druhý nůž. Jinak by to přeci nebylo fér. Používali jsme nože i pěsti. Podařilo se mi zapíchnout mu nůž do hrudi, ale ani on neváhal a vrazil mi ho do boku. Výkřik jsem ztlumila a kopla ho do lýtka. Skácel se k zemi, jednou rukou držíc stále nůž v mém boku a druhou si mačkal ránu na břiše. Ta krvácela víc. Svou pravou rukou jsem si vytrhla nůž z boku a vrazila mu ho do srdce. Rychlá smrt. Nože a katanu jsem očistila v řece a vrátila na původní místo. Stoupla jsem si a zhluboka jsem se nadechla. Zase ta vůně. Prudce jsem se otočila, ale nikdo tady už nebyl. Jsem si jistá, že je to ten co mě sledoval už předtím. Kdo to sakra je? Proč mě pořád sleduje? Sakra. Vrátila jsem se domů. Půl jedný, to není tak hrozný. Zachumlala jsem do peřiny a pár minut jen koukala do stropu. V posledních pár týdnech se toho stalo strašně moc.


A.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama