Duben 2016

7. kapitola

24. dubna 2016 v 21:41 | Avetti |  Květy od krve
- Tímto dávám poslední předepsaný díl, ale budu se snažit psát aspoň jednu kapitolu za týden :) Konečně se dozvíme co je vlastně Mia zač (i když jsem nad tím dlouze přemýšlěla) :)


7. kapitola


"Co jsi zač?", křičela na mě stále s pláčem. "Aly, pusť ten kámen. Všechno ti vysvětlím." Snažila jsem se znít co nejjistěji, ale samotná jsem už brečela. Aly pomalu ruku spustila podél těla, ale kámen ji stále zůstával v ruce. "Nevím kde začít", řekla jsem nesměle. "Třeba od začátku", řekla tiše Aly a zatínala jazyk za zuby. Bylo mi ji strašně líto. Nejradši bych hned utekla, někam si zalezla a dělala, že nic nestalo. Jenže stalo. Zhluboka jsem se nadechla. "Jsme Senkai", začala jsem zvolna, ale přerušila mě. "Kdo?"

6. kapitola

16. dubna 2016 v 21:41 | Avetti |  Květy od krve
- Brzy se dozvíme co je vlastně Mia zač:) Užijte si čtení

6. kapitola

Škrtl jsem zápalkou a hned se objevil malý plamínek. Zapálil jsem čtyři svíčky a vzal si svícen do ruky. Někdo by už měl vyměnit žárovku. Svícen jsem položil na kulatý dřevěný stůl. Kdybych do něj trochu silněji kopl, asi by se rozpadl. Byl rozklepaný a jen se o něj opřít je dost riskantní. Povzdechl jsem si. Z velké hromádky už zažloutlých papírů jsem jich vzal pár do ruky. Divím se, že se po doteku nerozpadly. Nechce se mi používat tyhle ''lidi'' jako návnady, ale někoho na to potřebujeme. A ten někdo s největší pravděpodobností nepřežije.

5. kapitola / 2. část

13. dubna 2016 v 22:12 | Avetti |  Květy od krve
- A je tady pokračování :)



Ruka mi přepadla přes postel a já se praštila o stolek. To mě hned probralo. Ospalýma očima jsem se podívala kolik je hodin. Teprve 4. I přes snahu znovu usnout se mi to už víc jak půl hodiny nedařilo. Vzdala jsem to a sedla si. Bylo mi strašný vedro a tak jsem otevřela okno. Chvíli jsem u něj stála, než jsem se šla převléknout a sešla dolů. Všude bylo ještě ticho. Otevřela jsem dveře a vešla do suterénu. Odsunula jsem skříň a vešla do druhé místnosti. Byla tu tma. Rozsvítila jsem a rozhlédla se tu. Ze zdi jsem si sundala katanu a stoupla si do středu místnosti. Ruce jsem zvedla do výše ramen a s otočkou jsem švihla doprava. Oranžové oči. Další švih. Jeho vůně, která mě doprovází snad všude.

5. kapitola / 1. část

10. dubna 2016 v 22:03 | Avetti |  Květy od krve
- Činila jsem se a 5. kapitola se mi nějak roztáhla. Takže jsem ji rozdělila na dvě části. Zatím si užijte první! :)



5. kapitola


Měla jsem zavřené oči a jemně pokyvovala hlavou dopředu a dozadu. Kratší vlasy mě lechtaly na krku a některé prameny se přesunuly dopředu. Nic jsem nevnímala, prostě jsem jen seděla na malé stoličce a prsty jemně ťukala do kláves. Hraní mě strašně uklidňovalo. Mohla jsem uniknout do svého malého světa od všeho zlého tady. Od problémů, tajností, nenávisti a zabíjení. Buďto jsem to já nebo oni. Tak mě to učil. Můj otec. Jakmile jsem byla dost stará, začal mě učit jak se bránit, jak zabíjet. Neřekl mi proč to děláme, jak to všechno začalo. Neřeknou to nikomu a když jsem se zeptala, jen mi vynadal, že se na takové věci ptát nesmí a ať na to zapomenu. Ať prostě dělám to, co se mi řeklo. Po delším čase mě to už nezajímalo. Můj dětský úsměv zmizel a nahradil ho tvrdý pohled. Dělala jsem co se mi řeklo.

SB

10. dubna 2016 v 20:21 | Avetti |  SB

4. kapitola

7. dubna 2016 v 21:46 | Avetti |  Květy od krve
- Tak další díl, ať se líbí :)

4. kapitola

Poslední dobou jsem opravdu hodně paranoidní. Mám pocit, jakoby mě někdo sledoval na každém kroku. Dokonce i když spím a nebo jsem v sprše. Dobře, to je asi přehnaný, ale nemůžu se toho pocitu zbavit. Možná bych se měla soustředit na hodinu, ale nemůžu se k tomu přinutit. Dneska chci jít do knihovny a podívat se po té knížce, ve které jsem viděla toho vlka. Nevědomky jsem si ho právě kreslila do sešitu. Z myšlenek mě vytrhlo zvonění. Tohle byla poslední hodina, ale domů jsem se ještě nechystala. Věci jsem rychle naházela do tašky, hodila si jí před rameno a vyběhla dveřmi.

3. kapitola

4. dubna 2016 v 20:51 | Avetti |  Květy od krve
3. kapitola



Nutně se potřebuji nadechnout. Zásoby kyslíku v mých plicích se každou vteřinu nebezpečně ztenčují. Začínám vidět rozmazaně a motající se hlava mi opravdu nepomáhá. Začni myslet, začni myslet, no tak. Pravou nohu jsem prudce vykopla dozadu. Nevím co, ale něco jsem zasáhla. Pomohlo to a tlak, který mě nutil držet hlavu pod vodou povolil. Rychle jsem se narovnala a zhluboka jsem se nadechla. Pořád jsem lapala po dechu, ale na to nebyl čas. Musela jsem se otočit, abych čelila pěsti letící přímo na můj obličej. Tak tak jsem se jí vyhnula, když jsem ucítila silnou bolest na hrudi.