3. kapitola

4. dubna 2016 v 20:51 | Avetti |  Květy od krve
3. kapitola



Nutně se potřebuji nadechnout. Zásoby kyslíku v mých plicích se každou vteřinu nebezpečně ztenčují. Začínám vidět rozmazaně a motající se hlava mi opravdu nepomáhá. Začni myslet, začni myslet, no tak. Pravou nohu jsem prudce vykopla dozadu. Nevím co, ale něco jsem zasáhla. Pomohlo to a tlak, který mě nutil držet hlavu pod vodou povolil. Rychle jsem se narovnala a zhluboka jsem se nadechla. Pořád jsem lapala po dechu, ale na to nebyl čas. Musela jsem se otočit, abych čelila pěsti letící přímo na můj obličej. Tak tak jsem se jí vyhnula, když jsem ucítila silnou bolest na hrudi.

Podívala jsem se na to místo, proud krve mi barvil tričko do červena, ale po zbrani ani stopy. Kdybych aspoň věděla kdo na mě útočí. I kdyby venku nebyla černočerná tma, kukla na jeho obličeji jeho identitu úspěšně zakrývala. Z opasku jsem vytáhla dýku a vykryla tak další ránu mířící na moje srdce. Kopla jsem útočníka do nohy a dýkou mu mířila na krk, ale místo toho jsem ji zabodla do jeho pravé ruky, kterou použil jako ochranu. Svůj nůž odhodil vedle sebe a vytrhl si z ruky dýku. Začala jsem couvat. Co teď? Nemám žádnou zbraň a poblíž neleží žádná věc, kterou bych se mohla bránit. Možná jsem měla radši sledovat jeho než okolí. Vyhnula bych se tak jeho pěsti na mém obličeji a následně koleni. Couvla jsem a zády narazila na strom. Levou rukou mě chytil za krk a ještě víc přitlačil na strom. I kdybych chtěla vykřiknout, nešlo to. Natáhl druhou ruku a rychlým pohybem nasměrovat dýku na mě. Zarazila se mezi můj ukazováček a prostředníček. Dýka mě řezala mezi prsty a i když ta bolest byla neuvěřitelná, stisk jsem nepovolila. Přidal ještě víc na síle. Zatnula jsem zuby a svou volnou rukou se snažila sundat tu jeho z mého krku. Už jsem v ní neměla žádnou sílu a začalo se mi zatemňovat před očima. Jeho stisk povolil a dýku z mé ruky vytáhl. Já se zmohla jen na prudký nádech a šla jsem rovnou do kolen. Chytil mě za ruku a vytáhl na nohy. To jen proto, aby mi mohl dýku vrážet neustále do břicha. Chytla jsem ho za tu ruku, na chvíli ho to zastavilo. Najednou dýku odhodil a já spadla na zem. Vzal si mě do náruče. Ztratila jsem hodně krve a začala mi být hrozná zima. Z posledních sil jsem zvedla ruku a strhla mu kuklu. Vytřeštila jsem oči. "Anthony?", sotva jsem sípala, po tom všem škrcení není divu. Ani se na mě nepodíval a dál se koukal dopředu. Na jeho tváři se rýsoval úsměv vraha. Netrvalo dlouho a položil mě na zem. Na ústa mi přivázal nějaký pruh látky a ruce mi svázal. Pohladil mě po tváři a silou mě kopl do boku. Svalila jsem se do nějaké díry a hlavou narazila na kámen. On si jen vzal lopatu a začal na mě házet hlínu. Snažila jsem se křičet, ale přes látku to nešlo. Pohřbí mě zaživa? Vážně? Nemohla jsem vstát, nemohla jsem dělat vůbec nic. Panikařila jsem. Krev se mísila s hlínou a já postupně ztrácela vědomí.

Prudce jsem otevřela oči a lapala po dechu. Byl to jen sen? Spíš noční můra. Vypnula jsem budík, který mě zachránil z tohohle šíleného snu. Než jsem vylezla z postele, ještě na chvíli jsem se posadila. Hlavu jsem si opřela o lokty a položila je na nohy. Tep jsem měla stále zrychlený. Ještě nikdy se mi nic podobného nezdálo, vlastně jsem ještě nikdy neměla noční můru. Proč zrovna Anthony? Vstala jsem a šla do koupelny. Propocené pyžamo jsem hodila do koše na prádlo a dala si rychlou sprchu. Vlažná voda mi stékala po kůži a příjemně chladila ránu na boku. Vylezla jsem ze sprchy a našla lékárničku. Ránu jsem si obvázala, ještě mě bolela. Neměla jsem ani chuť na snídani, jen jsem si nalila studenou vodu do sklenice.

*
Čelem jsem se opírala o studenou železnou skříňku. Oči jsem měla přivřený a snažila jsem si obout sálovky. Kruhy pod očima jsem úspěšně zakryla make-upem. Byla jsem strašně unavená. Když jsem si úspěšně zavázala tkaničky i na druhý botě, všimla jsem si, že v šatně jsem už jen já. Rychle jsem si stáhla vlasy do culíku a namířila si to tělocvičny. Naštěstí jsem to stihla před učitelkou, ale všichni tam už byli. Sedla jsem si na lavičku vedle Aly, která živě debatovala o nějakým filmu s Lucy. Vůbec jsem si jich nevšímala, jen jsem si hlavu opřela o kolena a na chvíli zavřela oči.
Ten sen byl tak skutečný. Z myšlenek mě probudila až Aly, která mě dloubla loktem do žeber. Seřadili jsem se do nástupu. "Dneska si zahrajeme basketball. Rozdělte se do dvou týmů, kapitáni budou Alyson a Liam", řekla a šla si něco zapsat. Nenašel by se snad nikdo, koho by měla aspoň trochu ráda a i když byla přísná, byla i férová. Byla jsem v týmu s Aly a bohužel i s Anthonym. Jen se na něj podívám, vybaví se mi ten jeho úsměv a jeho ruka svírající zkrvavenou dýku. Učitelka nám hodila míč a mohli jsme začít. Týmy byly vyrovnané, není divu, že hra trvala poměrně dlouho. Vedli jsme 5:3. Zrovna jsem chytila míč a běžela ke koši. Nahrála jsem Lukasovi a ten potom zas mě. Trochu jsem vyskočila a dala koš, ale jak jsem zase dopadla na nohy, špatně jsem si šlápla a málem upadla. Něčí ruce mě ale chytili okolo pasu. Sykla jsem, protože mě chytil přímo za tu ránu na boku. Otočila jsem hlavu a podívala se, kdo mě to vlastně držel. "Měla by sis dávat větší pozor, prcku", usmál se a ještě víc mě stiskl za levý bok. Zatnula jsem zuby, abych náhodou nevykřikla. To oslovení jsem jako neslyšela. "Uhm, díky, Anthony, jen jsem špatně šlápla", rozpačitě jsem se zasmála a radši jsem se podívala jinam. Pod tím jeho pohledem jsem se necítila ve své kůži. "Já ale nemluvil o tomhle", řekl a jemně přejel rukou po mém boku. Otočil se a odešel. Co tím myslel? Ví snad o tom zranění? To není možný. Ne, to určitě není, jak by mohl. O čem jiném by teda mluvil. "Mio, hrajeme, nestůj tam tak", zakřičela na mě Aly. Uvědomila jsem si, že už tady pěknou chvíli jen tak stojím. Pokračovala jsem tedy ve hře, ale nemohla jsem na to přestat myslet. Udivuje mě čím dál víc. Nakonec jsme to vyhráli, ale bylo to těsný.
*

Na téhle ulici zahnout doprava. Potom hned doleva a zase doprava. Z budovy přede mnou se už ozývala hlasitá hudba. Vypadalo to jako velké opuštěné skladiště, ve skutečnosti ale nebylo. Došla jsem k velkým železným dveřím před kterýma stál obrovskej namakanej chlap. Sundala jsem si kapuci a odhrnula si vlasy na stranu. Otočila jsem se k němu zády a ukázala mu svůj krk. Měla jsem na něm malé tetování. Nebylo vidět a vlasy ho perfektně zakrývaly, takže o něm ani nikdo nevěděl. Chlap jen přikývl a pustil mě dovnitř. O tomhle klubu nikdo neví. Dovnitř by jste se stejně nedostali bez toho tetování. Měl ho každý Lovec, ale každý na jiném místě. Tohle je vlastně klub kde se scházíme a bavíme. Uvnitř bylo už pěkně zakouřeno. Zamířila jsem rovnou k baru, sedla si na stoličku a hned tu byl barman. "Ahoj Mio. Jako obvykle?", zeptal se mě s úsměvem. "Ahoj. Jasně", odpověděla jsem mu. Jmenuje se Derek. Je o tři roky starší než já, ale známe se už celkem dlouho. Patří k jedněm z mála, kterým věřím. Chvíli jsme spolu mluvili, zkracoval mi čekání. Za deset minut tu ale už byla. Sedla si vedle mě na barovou židličku a objednala si to samý. "Jdeš pozdě Jess." A ještě dělá jako by se nic nedělo. "Ty chodíš ještě dýl", odpověděla mi se smíchem. Vlastně má pravdu, jsem schopná přijít i o půl hodiny dýl než jsme domluvený. "Nic jsem neřekla", zvedla jsem ruce na znamení míru. Další z těch mála, kterým věřím. Derek a Jessica jsou moji parťáci. Většinou tedy chodím sama, ale když se plánuje nějaká velká akce, chodíme v partách. Jess je taky sedmnáct a povahově je úplně stejná jako já. "Co jsi to vůbec chtěla probrat?", zeptala jsem se jí po druhý skleničce. "Vidíš, já bych na to snad zapomněla", plácla se do čela a napila se. Rozepla si bundičku a vytáhla z ní nějaké papíry. Položila je na stůl a posunula přede mě. Vzala jsem si je do ruky. Byli na nich fotky tří mužů. "Kdo to je?", zeptala jsem se jí. "To je snad jedno, ne?" "Vlastně jo", zazubila jsem se. "Kdy na to chceš jít?" Hluboce se zamyslela. "Můžeš zítra večer?" To je trochu narychlo. Stejně nemám program tak je to vlastně jedno. Přikývla jsem a napila se. "Bez Dereka?" Pokynula jsem hlavou jeho směrem. Zrovna naléval panáka nějakým klukům. "Na tohle stačíme i sami!", mrkla na mě. Zasmála jsem se. S tímhle přístupem se jí to jednou vymstí. Papíry jsem jí vrátila a ona si je zase schovala pod bundu. Povídali jsem si dál. "A tohle mám z minulého měsíce", odhrnula si trochu tričko a ukázala mi malou jizvu na ruce. Nezapomněla se ani usmívat. Zranění se jí už dávno zahojilo, ale občas zůstanou malé jizvy. "Musíš si prostě dávat větší pozor", pokrčila jsem rameny. Čím víc jizev máte, tím větší jste drsňák. Hodně Lovců se tímhle chlubí.
Podle mě je to kravina. Lepší je když se dokážete vyhnou, ale to bývá dost obtížné.
Já ještě žádnou nemám, ale taky toho nemám za sebou tolik co někteří tady. Drkla do mě ramenem a objednala nám další pití. "Aby jste došli domů dámy", utahoval si z nás Derek. "Tak nás odvezeš", culila se Jess. Derek se jen uchechtnul a dolil nám. Mohly jsem pít kolik se nám chtělo. Často nám doléval za polovic a někdy jsme to měly i zadarmo. A to zvlášť když tady byla Jess. Každému by došlo, že jsou do sebe zamilovaní, ale pořád se nemůžou rozhoupat. Asi se do toho brzy budu muset vložit já. Bavily jsem se asi do tří hodin než jsme se vydaly domů. Jess bydlela blíž, takže jsem musela jít ještě čtvrt hodiny domů sama. Venku pofukoval trochu studený vítr a cuchal mi mé dlouhé vlasy. Přeběhl mi mráz po zádech, ne že by mi byla zima, jen jsem měla takový divný pocit. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Hned vedle mě poblikávala lampa. Nikdo tady nebyl. Asi začínám být paranoidní. Oddechla jsem si, ruce přitiskla víc k tělu a pokračovala v cestě.
*

Stála jsem opřená o strom a hrála si s nožem. Kapuci jsem měla nasazenou hluboko do obličeje. Za chvíli mě ale začaly studit prsty, tak jsem nůž vrátila do kozačky a ruce strčila do kapes. Dneska byla opravdu chladná noc. Zavřela jsem oči, hlavu si opřela o kmen a zaposlouchala se. Hvízdal tu mírný vítr a nesla se tu vůně jehličí. Nedaleko zahoukala sova, když jsem ucítila ruku na mém rameni. "Ještě mi tu usni", zazubila se Jess. Otevřela jsem oči a podívala se na ní. Byla oblečená podobně jako já a taktéž jí nebylo vidět do obličeje. "Tak kam?", zeptala jsem se jí. "Touhle dobou bývaj v jedný opuštěný budově. Maj tam kšeft s drogami", odpověděla. Nohou jsem se odrazila od stromu a postavila se vedle ní. "Následuj mě", rozkázala s úsměvem. Dělá to strašně ráda. "Rozkaz", přistoupila jsem na její hru a šla za ní. Samozřejmě jsem nešly náměstím, ale vzaly jsme to okolo. Za dvacet minut jsme stály před velkou šedou zchátralou budovou. Hned na první pohled bylo vidět, že už bude dlouho opuštěná. Byl okolo ní sice plot, ale ten už měl v sobě díry a byl prorostlej. Vlastně celý to tady bylo zarostlý a na zemi se všude válely střepy. Některá okna byla rozbitá a omítka byla částmi opadaná. Smrdělo to tady něčím spáleným. "Tak pojď", pošeptala mi Jess. Prolezly jsme dírou v plotě a šli směrem k zadní části budovy. Musely jsme si dávat pozor kam šlapeme, prozradit se už na začátku šlápnutím na sklo by byla jen hloupá začátečnická chyba. Naštěstí tu žádné lampy nesvítily takže jsme nebyly tolik vidět. Prošly jsme až dozadu a vyšly pár schodů k velkým rezavým dveřím. Jess chytla za kliku a kousek je pootevřela. Docela hlasitě zaskřípaly, doufám, že to neslyšeli. Měli by tu být sami, ale opatrnosti není nikdy dost. Prošli jsme dveřmi a došly až nakonec dlouhé chodby. Držely jsme se u zdi. Šla jsem první, tak jsem zastavila a podívala se na obě strany. Otočila jsem se na Jess a tak naznačila,že mám jít doprava. Nešly jsme ani dlouho a už jsme narazily na problém. Kus stropu byl zřícenej a blokoval nám cestu. Stoupla jsem si pod tu díru, otočila se na Jess a sepla ruce k sobě. Ta hned pochopila a trochu se rozeběhla. Odrazila se z mých rukou a chytla se okraje té díry. Trochu jsem jí pomohla nahoru. Když tam byla, podala mi ruku. Trochu jsem povyskočila a chytla se jí. Ona mě vytáhla nahoru. Pokračovaly jsme dál v cestě a vešly do dveří na konci chodby. Bylo tam požární schodiště. Šli jsme o dvě patra nahoru a vyšly na další chodbě. Už tady jsem slyšela tlumené hlasy. Ještě víc jsme se ztišily a pokračovaly za hlasy. Sílily s každým krokem a u velké díry ve zdi jsme se zastavily. Svítilo se tam světlo a byl cítit kouř. Trochu jsem povykoukla a uprostřed místnosti seděli na starých dřevěných židlích tři chlapi. Popíjeli nějakej alkohol s doutníkama v puse a hráli karty. Nad nimi svítila jedna žárovka. Podél zdí byly poskládaný krabice. Hádám, že uvnitř budou ty drogy. To nás ale nezajímalo. Hlavu jsem zase schovala a koukla se na Jess. Naznačila mi, abych šla kousek dál."Jak to uděláme?", zeptala se mě. Zamyslela jsem se. Můžeme tam jen tak naběhnout, ale tím ztratíme moment překvapení. Ve stropě byla ale díra, dost velká na to, abychom se tam obě vešly. "Půjdeme ještě o patro výš. Přímo nad ně. Ve stropě je díra, tou skočíme dolů a zbytek se vyvine podle situace", navrhla jsem jí. Ona jen přikývla a vydaly jsme se hledat cestu. Všude byl prach, ve kterém jsme zanechávaly stopy. Našly jsem cestu a potichu se dostaly až k té díře.
Podívala jsem se dolů. Přímo pod námi byl stůl. Podívala jsem se na Jess a na prstech odpočítávala. Tři. Dva. Jedna. Obě jsme seskočily dolů a nohama dopadly přímo na stůl. Karty se rozlétly a skleničky s alkoholem se rozbily a jejich obsah tvořil malé potůčky. "Co to sak..", nestihl ani doříct. Nožem jsem ho zasáhla přímo do krku. Spadl i se židlí a už se nehýbal. Zbylí dva se však vyhnuli. Jess si vzala toho nalevo a přesunuli se do jiné místnosti, tak jsem otočila na toho druhého a hned jsem uhýbala noži, který po mě hodil. Tomu jsem se vyhnula a on hned z opasku vytáhl další, tak jsem si vytáhla i ten svůj. Rozeběhla jsem se na něj a mířila mu na hruď. Vykryl to a vrazil mi pěstí do obličeje. Hlava se mi otočila a po další ráně kolenem do břicha jsem musela couvnout dozadu. Hned jsem se ale vzpamatovala a dala si ruku před obličej, jinak bych v něm měla zaražený nůž. Chtěla jsem cuknout rukou a tak ho donutit, aby ho pustil, ale držel ho až moc pevně a já si ho jen zarazila hlouběji do ruky. Trochu jsem sykla a chtěla mu nůž vrazit do srdce. Jeho volnou rukou mě chytl za zápěstí a pevně ho stiskl. Nůž mi vypadl z ruky a s dunivým zvukem dopadl na podlahu. Hned jsem zareagovala a kopla ho do břicha. Dala jsem do toho ale málo síly a moc to s ním nehlo. Jen se hlasitě zasmál a vytrhl mi nůž z ruky. Už se chtěl napřáhnout a zasadit mi tak poslední ránu, ale já mu nůž vykopla z ruky a chtěla si sebrat ten svůj ze země, ale on mě chytl za hlavu a praštil se mnou o zeď. Bokem jsem narazila na nějakou trubku, co tam trčela a hned se ozvala moje rána na boku. Nebyla ještě zcela zahojená a pulzující bolest se mi rozšířila po celé levé straně. Ještě jednou mě praštil hlavou a mě se zatmělo před očima. Z čela a nosu se mi spustila krev. Spadla jsem na zem a ucítila jeho nohu na mém boku. Kousek od mého obličeje ležel kus rozbitého skla, i když jsem ho viděla jen mlhavě. Natáhla jsem ruku a chytila ho. Podkosila jsem mu nohy a co nejrychleji to šlo jsem se postavila. Vzpamatoval se rychle a v tu ránu stál na nohách, ale já byla rychlejší a sklem ho pořezala na krku. Rána nebyla moc hluboká, ale zabralo to dost času na to, abych si ze země zvedla svůj nůž. On se na mě otočil a já mu vrazila nůž do srdce. Vykašlal na mě krev a spadl na krabici, která se hned rozpadla a vylétly z ní nějaké papíry. Opřela jsem se o zeď a prudce oddechovala. Jednu ruku jsem měla opřenou a druhou jsem se držela ze bok. Krev, která mi tekla z čela přes víčko a stékala až na tričko, mi znemožňovala vidět. Hřbetem ruky jsem potůček otřela. Hned jak jsem nabrala dostatek kyslíku, vytrhla jsem mu nůž z těla. Koukla jsem se vedle a všimla si jednoho papíru co ležel kousek od jeho těla. Ohnula jsem se k němu a zvedla ho. Papír jsem hned zašpinila krví. Bylo to už trochu rozmazané, ale ten znak vlka jsem poznala hned. Viděla jsem ho už v knihovně. Vlastně je stejný jako na mém přívěšku co jsem dostala od babičky. Svraštila jsem čelo a přivřela oči. Co to má znamenat? Kdyby tady bylo aspoň něco napsaného. Papír jsem složila a dala si ho do kapsy. Otočila jsem se k díře ve zdi a hned se tam objevila Jess. Rukou se držela okraje a druhou měla nataženou podél těla. Stékala z ní krev. Stejně tak i z jejího břicha, dýchala těžce. "Koukám, že jsi taky hotová", zazubila se na mě. "Jo", oddychla jsem si a šla k ní. "Dej mi ruku", řekla jsem jí a ona mi jí podala, i když se tvářila zmateně. Přehodila jsem si jí za krk a mrkla na ní. "Jinak nedojdeš domů", řekla jsem trochu starostlivým hlasem, přitom vím, že by to zvládla. Zakoulela očima a pomalu jsme se vydaly zpátky. Domů jsem se dostala okolo druhý ráno. Vlezla jsem do koupelny a sundala si oblečení. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem strašně. Byla jsem celá špinavá od prachu a krve. Vlezla jsem si do sprchy a zapla vodu. Byla jsem trochu promrzlá a horká voda mi zahřívala tělo. Všechna špína se mi smývala a odtékala i s vodou pryč. Sáhla jsem si na čelo,ale to bylo hladké. Odřenina už zmizela a na ruce mi zůstala jen modřina. Pod sprchou jsem stála ještě dalších pár minut. Nad ničím jsem nepřemýšlela, jen jsem tam tak stála. Vylezla jsem ven, oblékla se do pyžama a vyndala z kapsy ten papír. Oblečení jsem odsunula stranou a šla do pokoje. Papír jsem položila na postel a šla ke stolu. Z posledního šuplíku jsem vytála malou krabičku. Otevřela jsem ji a vyndala z ní přívěšek. Krabičku jsem nechala ležet na stole a lehla si do postele. Nad hlavou jsem držela přívěšek i papír a střídavě se na to koukala. Vypadali úplně stejně. Ale k čemu slouží? K čemu by ho někdo potřeboval? Otevřela jsem šuplík u nočního stolku a dala do něj přívěšek i ten papír. Zavřela jsem ho a zhasla lampičku. Otočila jsem se čelem ke zdi a pomalu usínala. Poslední co si pamatuji je závan větru a pro mě tak známá vůně.
*
Seskočil jsem ze stromu. Je tak roztomilá když spí. Sám pro sebe jsem se zasmál. Na co to jen myslím. Rukou jsem si prohrábl vlasy a šel na konec ulice. Poblikávaly tu jen lampy okolo kterých létaly mušky. Na konci jsem zahnul doprava už z dálky jsem viděl siluetu. Došel jsem blíž k němu, zastavili jsme na tom nejtmavším místě. "Tak jak?", zeptal se mě. "Má ho. Je to ona", odpověděl jsem na otázku. "Vyřídíš mu to?", zeptal jsem se ho na oplátku já. Oči mu zajiskřili a pusa zkřivila do pofidérního úsměvu. "Jasně", zasmál se a měl se na odchodu. "A Matte", zastavil se a otočil se na mě, "Neudělej nic neuváženého. Jasně?" "Jako bych to někdy udělal", zasmál se, otočil a odešel. Ale ano, udělal, proto tě taky varuji. Nasadil jsem si zpátky kapuci, která mi spadla a vydal se temnou ulicí pryč.


A.





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama