4. kapitola

7. dubna 2016 v 21:46 | Avetti |  Květy od krve
- Tak další díl, ať se líbí :)

4. kapitola

Poslední dobou jsem opravdu hodně paranoidní. Mám pocit, jakoby mě někdo sledoval na každém kroku. Dokonce i když spím a nebo jsem v sprše. Dobře, to je asi přehnaný, ale nemůžu se toho pocitu zbavit. Možná bych se měla soustředit na hodinu, ale nemůžu se k tomu přinutit. Dneska chci jít do knihovny a podívat se po té knížce, ve které jsem viděla toho vlka. Nevědomky jsem si ho právě kreslila do sešitu. Z myšlenek mě vytrhlo zvonění. Tohle byla poslední hodina, ale domů jsem se ještě nechystala. Věci jsem rychle naházela do tašky, hodila si jí před rameno a vyběhla dveřmi.

"Mio, počkej přece", zařvala na mě ještě Aly. "Běž dneska sama, musím ještě do knihovny", houkla jsem na ní ve spěchu a pokračovala v cestě. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Bylo tu pár studentů, kteří seděli u stolů. Sice si přesně nepamatuji, kam jsem tu knihu dala, když jsem to tu musela třídit, ale aspoň vím do kterého regálu. Šla jsem úplně dozadu, šestnáctá řada, vlevo. Tak, jdeme na to. Prohledala jsem ho celý, dokonce dvakrát, ale ta kniha tady prostě nebyla. Z čela jsem si setřela neviditelný pot a rozhlédla se po knihovně. Strašně nenápadně jsem obešla všechny stoly, ale nikdo jí neměl. Že by si jí někdo půjčil? Přijde mi to jako blbost, tady si nikdo knihy domů nepůjčuje. Došla jsem zpátky k regálu a ohnula se pro svojí tašku. Když jsem ji zvedala, všimla jsem si nějakého papíru, který musel zapadnout. Klekla jsem si a vyndala ho. Je z té knihy! Co tady ale dělá? Někdo si tu knihu přeci jenom musel vzít. Papír jsem složila, dala do tašky a odešla s nepořízenou.

*

Zrovna jsem rovnala malinové šátky do vitríny, když jsem uslyšela zvonek. Vzhlédla jsem ke dveřím a tam ho uviděla. Hned se podíval na mě a usmál se. Prázdný tácek jsem odnesla dozadu a hned se vrátila k pultu. "Ahoj", pozdravil mě. "Čau", odpověděla jsem mu, ale že bych se s ním chtěla bavit, to si nemyslím. "Něco pro tebe mám", řekl a sundal si batoh. Nadzvedla jsem obočí, zatímco on něco hledal v batohu. Trochu jsem se naklonila přes pult, ale hned jsem se narovnala, protože to už našel. "Zapomněla sis ho ve škole", podával mi můj sešit literatury. Myslela jsem, že jsem si všechno sbalila. Natáhla jsem ruku a vzala si ho od něj. "Díky, ale mohl jsi mi ho dát až ve škole. Nemusel si sem chodit", trochu jsem se na něj usmála. Je to od něj docela milý. "Ale já chtěl", řekl a přitom se mi díval do očí. Trochu jsem zčervenala. Vůbec nevím proč, taková prkotina. Podívala jsem se na nohy, abych se nemusela koukat do jeho očí. Ten jeho pronikavý pohled mě jen znervózňoval. "Tak ještě jednou dík", vyhrkla jsem na rychlo, aby nenastalo trapné ticho. "Není za co", odpověděl a přitom se na mě pořád usmíval. "Uhm, dáš si něco? Když už jsi tady", trochu jsem se zakoktala. Sakra, víc se před ním už ztrapnit nemůžu. Nejdřív se tady červenám a potom ani nedokážu dát jedinou větu dohromady. Rozpačitě jsem se na něj podívala. "Oříškový cappuccino. Nevím jak jsi to věděla, ale mám ho nejradši", zasmál se a rukama zapřel o pult. Najednou byl nějak blízko. Až moc rychle jsem od něj odstoupila a radši se hned otočila. Udělala jsem to cappuccino a podala mu ho. Když si ho bral, jeho prsty se dotkly těch mých, ale to teplo hned zmizelo. Na vteřinu jsem ztuhla, ale snažila jsem se dělat jakoby nic. Než jsem si uvědomila co se děje, byl už u dveří. "Tak se měj, Mio", zamával mi volnou rukou a odešel. "Jo, ty taky", zašeptala jsem, ale myslím, že to i tak slyšel. Peníze, co mi tu nechal jsem dala do kasy a rukou si upravila vlasy, i když každý vlas držel jak měl. "Co jsi tak roztěkaná?", obejmul mě Matt okolo ramen. Trhavě jsem pokrčila rameny. "Nejsem", řekla jsem na můj vkus až příliš vysokým hlasem. Podezřívavě se na mě podíval a pocuchal mi vlasy. Lehce jsem ho praštila do ruky a trochu poodstoupila. Teď jsem si aspoň měla opravdu co rovnat. Hraně jsem trochu našpulila rty a zkřížila ruce na prsou. Zasmál se mi a šel dál obsluhovat hosty. Prudce jsem vydechla. To mě Anthony opravdu dokáže takhle rozhodit? Nicméně jsem pokračovala dál v práci. Aspoň jsem na to tolik nemyslela. Na hodinách bylo přesně šest, když se semnou Matt rozloučil. Odešel do šatny se převléknout. Všimla jsem si, že tu nechal klíčky, tak jsem je popadla a šla rychle za ním. Rozrazila jsem dveře. "Matte, nechal sis tam klí..", zarazila jsem se v půlce slova. Matt měl zrovna svlečené tričko a stál zády ke mně. Nezaujala mě tak jeho vypracovaná postava, jako malé tetování vzadu na jeho rameni. To snad není možný. Opravdu tam má stejné tetování jako já? Rychlostí blesku se otočil a trochu na mě vytřeštil oči. Hned se usmál, jakoby z něj všechno překvapení najednou vyprchalo. Oblékl si tričko a usmál se. "Jo, díky. Mio?", zeptal se mě, když jsem stále stála ve dveřích ztuhlá v půlce pohybu. Nadechla jsem se a klíčky mu hodila. Nervózně jsem se zasmála a rozpačitě podrbala ve vlasech. "Na chvíli jsi mě vyděsila", zasmál se a oblékl si koženou bundu. "Promiň. Jen jsem si vzpomněla, že se tam pečou housky," řekla jsem dramaticky a co nejrychleji odtud zmizela. Stoupla jsem si k pultu a zapřela se rukama. Housky? To vážně? Nic horšího jsem snad nemohla plácnout. Já jsem ale pako. Plácla jsem se dlaní do čela. Bylo to opravdu tetování Lovců? Všechno se seběhlo tak strašně rychle, že ani nedokážu s určitostí říct, jestli to bylo opravdu ono. Mohlo to být úplně jiné tetování nebo tam taky nemusel mít žádný. Přeci jenom tam byla tma. Sama pro sebe jsem se zasmála. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem blázen. Ne, určitě tam nějaké bylo. No, asi to budu muset nějak zjistit.

*

Zafoukal silný vítr a nahrnul mi pár pramenů vlasů na můj obličej. Venku byla tma a na nebi nebyla jediná hvězda. Dokonce i měsíc se schoval za velké černé chuchvalce mraků. Ležela jsem na zádech a nemohla se pohnout, ať jsem se o to sebevíc snažila. Znovu zaduněl vítr, který v dálce ohýbal stromy. Začínala mi být zima a vlhké oblečení tomu nepomáhalo. Projela mnou další vlna bolesti. Ruce jsem prudce zabořila do hlíny a zatnula zuby, abych nevykřikla bolestí. Oči jsem měla přivřené. Neměla jsem sílu je otevřít úplně. Nade mnou probliklo světlo a za vteřinu se ozval dunivý zvuk. Slyšela jsem ho jakoby z dálky, přitom byl tak blízko. Něco studeného dopadlo na mou ruku. Vytvořilo to malou cestičku, ale hned nato se to stalo znovu. Prší. Malé studené kapky mi chladily tělo a trochu tlumily bolest a zbavovaly mé tělo toho žáru. Uhodil další blesk a rozpršelo se naplno. Pootevřela jsem pusu a nechala dešťové kapky klouzat po mých rtech. Měla jsem v puse strašně sucho. Zároveň déšť smýval pramínek krve tekoucí z mého nosu. Cítila jsem vůni krve a trávy. Ruce jsem stále bořila do teď už mokré hlíny. Snažila jsem se dýchat zhluboka, ale sotva jsem popadala dech. Jakoby mi někdo tlačil na plíce a snažil se jim zabránit v přísunu kyslíku. Oblečení jsem měla celé promočené, ale zima mi už nebyla. Vlastně jsem necítila už nic kromě studených kapek stékajících po celém mém těle. Hlína vsakovala déšť i krev, které tu bylo až moc. Přívěšek s malým černým vlkem byl však stále na svém místě. Nevzal mi ho. Ne, nedala jsem mu ho. Chtěl ho strašně moc, ale já ho nedala. Lehce jsem se usmála. Oči se mi zase pomalu zavíraly. Už nemám sílu. Bouřka byla stále hlasitější a vítr prudčejší. Zavřela jsem oči a naposled vydechla.

Prudce jsem se posadila a zhluboka se nadechla. Byla jsem celá zpocená a moje srdce bilo jako o závod. Peřinu jsem odhodila stranou a prohrábla si vlasy. Už zase. Znovu se mi zdála noční můra a znovu za mou smrt mohl Anthony. Uklidnila jsem se a otevřela šuplík u nočního stolku. Pořád tam ležel i s tím papírem. Oddechla jsem si. Šla jsem si dát rychlou sprchu. Pod proudem studené vody jsem nad tím stále přemýšlela. Asi ho už nebudu nechávat doma. Jen pro jistotu. Vylezla jsem ze sprchy a šla do pokoje. Oblékla jsem si černé úzké rifle a bílý svetřík. Neměl moc velký výstřih, takže jsem pod něj mohla náhrdelník krásně schovat. Vlasy jsem si zapletla do rybího copu na bok a okolo hlavy si zavázala černý šátek. Seběhla jsem dolů a trochu se nasnídala. Žádnou chuť na jídlo jsem opravdu neměla. Za chvíli mě vyzvedla Aly. "Poslední dobou moc nespíš, co?", zeptala se mě po cestě do třídy. Z jejího hlasu jsem poznala, že o mě má trochu starost. "Uhm, jen se mi trochu špatně spí", trochu jsem jí zalhala. Nechci, aby si dělala zbytečně starosti. Jsou to jen noční můry. Má je přece každý. Upravila jsem si lem svetříku a sedla si do lavice. Připravila jsem si věci na stůl a lehla si na ní. Venku bylo zataženo a vypadá to, že bude každou chvíli pršet. "Tak co prcku? Učila ses?", uslyšela jsem bouchnutí vedle mé hlavy a hned na to jeho hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Asi pořád čeká na mojí odpověď. "Ne. A můžeš mi přestat říkat prcku?", řekla jsem trochu kousavým hlasem. Na nějakej test z biologie jsem úplně zapomněla. Jen jsem si zoufale oddechla. "Nechám tě opisovat", řekl a mrkl na mě. To určitě, řekla jsem si v duchu, ale ve skutečnosti jsem se na něj mírně usmála. Podívala jsem se z okna. Pár kapek už dopadlo na okno. Učitelka přišla přesně na zvonění. Taky by jí nezabilo přijít jednou dýl. Pozdravila a hned všem rozdala testy. "Otočte si papíry. Máte na to půl hodiny", řekla a dělala si něco svého. Otočila jsem test a prohlédla si ho. Polovina věcí mi nic neříkala. Za deset minut jsem měla hotovo. No, aspoň jsem to nějak okecala. Najednou mě Anthony lehce kopl pod stolem do nohy. Podívala jsem se na něj a on trochu přisunul svůj test blíž ke mně. Podívala jsem se na učitelku, ale ta si nás absolutně nevšímala. Vzala jsem si do ruky tužku a nějaké věci si opsala. Nebyla jsem na to zrovna pyšná, ale další špatnou známku si dovolit nemůžu. Stihla jsem to tak akorát, než začala vybírat testy. "Díky", vděčně jsem na něj usmála. "Za nic", odpověděl a taky mi věnoval úsměv. Zbylou půl hodinu jsem se věnovala výuce. Tedy, aspoň jsem chtěla, ale vůbec jsem se nesoustředila. Zazvonilo a já se s Aly přesunula do jiné učebny. Měly jsme dějepis. Než přišla učitelka, ještě jsem si s ní povídala, ale hned potom jsem se vrátila na své místo. Asi po deseti minutách si učitelka vzpomněla. "Nechala jsem ty knihy v kabinetě. Kdo je služba?" Přihlásila jsem já a Anthony. "Skočte pro ně prosím vás." Dost otráveně jsem vstala a šla do kabinetu. By si pro ně taky mohla dojít sama. Po cestě jsme spolu nemluvili. Jen jsme vzali ty knihy a rychle odešli. Anthony vzal stejně většinu sám, ale neřešila jsem to. Šli jsme zrovna po schodech dolů, když se mi smekla noha a já už se viděla úplně dole aspoň se zlomenou nohou. Zavřela jsem oči a uslyšela jsem zvuk padajících knih. Chvíli jsem je měla zavřené a když se nic nedělo, otevřela jsem je. Okolo pasu mě držel Anthony a měl dost vyděšený výraz. "Jseš v pořádku", zeptal se mě a jeho vyděšený výraz nahradil mírný úsměv. Stále jsem byla ještě trochu vyklepaná, ale zmohla jsem se aspoň na přikývnutí. "Dávej si větší pozor. Nebo by ses mi ještě zranila", zasmál se. Mi? Jeho obličej byl až moc blízko toho mého. Srdce mi začalo bít mnohem rychleji. Zase jsem jen přikývla. Pustil mě a sebral učebnice ze země. Vzal je všechny sám a šli jsme zpátky do třídy. Ještě trochu jsem byla vyklepaná, tváře mi hořely a stále jsem myslela na jeho silné ruce okolo mého pasu. Vešli jsme do třídy a Anthony rozdal všem do dvojice učebnici. "Takže si najděte stranu 55." Otevřela jsem knihu, ale každou chvilku jsem se koukla na něj. "Jsi opravdu v pohodě?", zeptal se mě trochu starostlivě. "Jasně", řekla jsem jakoby přiškrceně. Bože. Hraju si před ním na pořádnou trapku. Jeho pozornost se přesunula na můj náhrdelník. Instinktivně jsem si ho chytla do ruky. On se na mě jen usmál a já mu úsměv oplatila. Vzpomněla jsem si jak mi ho chtěl v tom snu sebrat. Nechápu, proč se mi o něm zdají takové sny. V jeho přítomnosti jsem jen nervózní.

*

Ležela jsem na posteli a v ruce žmoulala náhrdelník. Oči jsem měla přivřené a koukala do stropu. Okno jsem měla otevřené a chladný vzduch mi proudil do pokoje. Byla mi zima, ale já jen ležela a nechtěla se ani hnout. Před očima jsem stále měla ten jeho krásný úsměv. Jeho silné ruce jsem stále cítila na mém pasu. Oči jsem zavřela úplně a volnou ruku si přes ně dala. Trochu jsem zaúpěla. Nemohla jsem dnešek dostat z hlavy. Zatracenej Anthony. Posadila jsem se, sešla dolů po schodech a oblékla si bundičku. Chtěla jsem si provětrat hlavu. Přijít na jiný myšlenky. Venku pršelo, ale to mi vůbec nevadilo. Otevřela jsem dveře a vyběhla ven. Nebrala jsem si deštník, jen jsem nechala studené kapky stékat po mých vlasech. Cestu mi osvětlovalo žlutooranžové světlo pouličních lamp. Ruce jsem si zastrčila do kapes. Nevěděla jsem kam jdu, prostě jsem pokračovala v cestě. Na chodnících se začaly tvořit malé kaluže vody, které se s každou kapkou zvětšovaly. Ani jsem si to neuvědomila, ale pod nohama jsem už necítila betonovou dlažbu, ale křupání větviček. Boty se mi bořily do hlíny, která byla nasáklá vodou. S každým krokem se ozýval čvachtavý zvuk. Další, další a další. V nepravidelných intervalech a stále hlasitěji. Zarazila jsem se. Stála jsem na místě, ale zvuky se ozývaly dál. A nejenom to, ale i skřípavý zvuk tříštícího se kovu o kov. Zaposlouchala jsem se a vydala se za zvukem. Snažila jsem našlapovat co nejtišeji, naštěstí silný déšť mi to usnadňoval. Schovala jsem se za strom, dál jsem se už neodvážila. Kousek ode mně stáli tři mužské postavy. Trochu jsem povykoukla a přesně v tu chvíli jeden z mužů vrazil nůž do srdce tomu třetímu. Okamžitě jsem se zase schovala za strom, dech jsem měla stále pravidelný. Ozval se zvuk padajícího těla a odcházejících kroků. Čekala jsem ještě chvíli, než jsem vylezla. Nikoho jsem nikde neviděla, tak jsem přistoupila blíž k tělu. Bylo celé zakrvácené a výraz v jeho obličeji zkřivený bolestí. Tričko měl roztrhané a jednu nohavici povytáhlou. Na kotníku měl malé tetování. Počkat. Vytřeštila jsem oči a klekla si. Chytla jsem ho za nohu a pořádně se na to tetování podívala. Lovec? On je Lovec! Je jeden z nás. Prudce jsem se nadechla a zatnula zuby. Sakra. Měla jsem vztek. Postavila jsem se a rozhlížela se na všechny strany. Nikde nikdo a přes déšť jsem necítila nic. Tss. Zatnula jsem ruce v pěst. Uklidni se. Dýchej. Přistoupila jsem k jeho obličeji a obě oči mu zavřela. Zvedla jsem se a měla se na odchodu, ale naposledy jsem se na něj otočila. Jeho tělo se ve vteřině rozpadlo na černý prach. Vítr ho rozfoukal a voda stahovala s sebou do země. Otočila jsem se zpět a klidnou chůzí se vydala domů.


*

"Byl slabej", řekl Matt, oddechl si a prokřupal prsty. Říkal to takovým povýšeným hlasem. Měl sice pravdu, ale nic jsem mu na to neřekl. Svalil jsem se na pohovku, byl jsem celý promočený. Spíš jsem si dělal starosti s Miou. Nedali jsme si pozor. I přesto, že byla dobře schovaná a vůbec nebyla slyšet, i přes silný déšť jsem cítil třešňovou vůni jejích vlasů. Vlastně byla ještě silnější než kdykoliv jindy. Poznala nás? Doufám, že ne. Snad si jí Matt nevšiml. Ještě se nesmí dozvědět pravdu, na to je ještě příliš brzy. Kapky vody mi kapaly z vlasů i oblečení. Podepřel jsem si hlavu a na chvíli zavřel oči. Byl jsem unavený. Uslyšel jsem vrzat schody, když po nich Matt scházel. Byl už převlečený, což bych měl vlastně taky udělat. Svalil se na místo vedle mě, zatím co já šel nahoru. "Jo a zapomněl jsem ti něco říct", začal úplně v klidu. Zastavil jsem se a otočil se. Z jeho výrazu jsem nemohl nic vyčíst. "Viděla mě, když sem se převlékal", řekl a podíval se na mě. Cože? "Kdo jako? A proč by mě mělo zajímat to, že tě někdo viděl, když ses převlékal?", vůbec jsem ho nechápal. "Mia", řekl úplně klidně, zatímco mě se napnuly všechny svaly, tvářil jsem se ale klidně, "V práci. A asi ho viděla." Moment. Dělá si prdel? Zatnul jsem ruce v pěst. "Myslím to tetování, samozřejmě", uchechtnul se. Aha. "To sis nemohl dávat pozor? A jak jako asi?", byl jsem trochu naštvaný. Vždycky něco zkazí. "Tvářila se tak", pokrčil rameny. Chytl jsem se rukou za hlavu. Bože. "Co teď s tím?" zeptal se mě. Jasně, teď abych to řešil já. Jak může být tak klidný. "Prostě to budeš muset schovat a zařídit, aby to viděla", řekl jsem mu. Nic jiného mě nenapadlo. "A to mám udělat jako jak?" "To je už tvůj problém", řekl jsem mu a stoupl si na první schod. "Jo a mimochodem. Moc se s ní nesbližuj." Podíval jsem se na něj a nadzvedl jedno obočí. "Cože?", zeptal jsem se ho nechápavým tónem. "Řekl jsem ať se s ní moc nesbližuješ", mrkl na mě a dál se věnoval televizi. Ani jsem nepostřehl, kdy jí zapnul. "Nevím o čem to mluvíš", řekl jsem hnusným hlasem a odešel do pokoje. Sundal jsem si mokré oblečení a dal ho uschnout. Oblékl jsem si kalhoty na spaní a fláknul sebou na postel. Já se s ní nezbližuju. Jen dělám co se mi řeklo. Snažím se získat jenom její důvěru. Tss. Zatracenej Matt. Jasně, že se mu to mluví, když většinu práce stejně udělám já. A on se ještě nechá prozradit. Kruci. Povzdechl jsem si. Ještě jsem otevřel okno a lehl si zpátky do postele. Chladný vánek mě lechtal na krku a já za chvíli usnul.


A.






 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama