5. kapitola / 1. část

10. dubna 2016 v 22:03 | Avetti |  Květy od krve
- Činila jsem se a 5. kapitola se mi nějak roztáhla. Takže jsem ji rozdělila na dvě části. Zatím si užijte první! :)



5. kapitola


Měla jsem zavřené oči a jemně pokyvovala hlavou dopředu a dozadu. Kratší vlasy mě lechtaly na krku a některé prameny se přesunuly dopředu. Nic jsem nevnímala, prostě jsem jen seděla na malé stoličce a prsty jemně ťukala do kláves. Hraní mě strašně uklidňovalo. Mohla jsem uniknout do svého malého světa od všeho zlého tady. Od problémů, tajností, nenávisti a zabíjení. Buďto jsem to já nebo oni. Tak mě to učil. Můj otec. Jakmile jsem byla dost stará, začal mě učit jak se bránit, jak zabíjet. Neřekl mi proč to děláme, jak to všechno začalo. Neřeknou to nikomu a když jsem se zeptala, jen mi vynadal, že se na takové věci ptát nesmí a ať na to zapomenu. Ať prostě dělám to, co se mi řeklo. Po delším čase mě to už nezajímalo. Můj dětský úsměv zmizel a nahradil ho tvrdý pohled. Dělala jsem co se mi řeklo.

Žádné otázky, žádné odpovědi a žádné odmlouvání. Tak jsem vyrůstala, tak žiji a spousty dalších se mnou. Už odmalička z nás vychovávali stroje na zabíjení. Jediné, co nám řekli, bylo to, že za to všechno můžou oni. Ti, co zabíjí nás a my je. Můžou za to pa-. Můj proud myšlenek se rozplynul, jakmile mi někdo sáhl na rameno a odhrnul tak pramen vlasů. Trochu jsem povyskočila a přestala hrát. Podívala jsem se na dotyčného. "Nevěděl jsem, že hraješ", usmál se a dal si vedle mě židli, na kterou se následně posadil. "Uhm, jo, ale nejsem v tom moc dobrá", řekla jsem a povytáhla jeden koutek do mírného úsměvu. "Mě se to líbilo", řekl a podíval se mi do očí. Trochu jsem zčervenala a podívala se na svoje nohy, o které jsem teď nervózně třela rukama. "Pokračuj", pobídl mě a pořád ukazoval svůj úsměv. Podrbala jsem se na tváři a ruce vrátila do předchozí polohy. Místností se začaly rozléhat tóny. Po nějaké chvíli jsem opět zavřela oči a plně se ponořila do melodie. Zapomněla jsem, že vedle mě sedí Anthony a poslouchá mě. Zapomněla jsem, že jsem pořád ve škole, která ale už skončila. Občas se tu jen zastavím a hraji. Když jsem smutná, nebo mě něco trápí, když mi to až moc přeleze přes hlavu, vždycky se tady zastavím. Najednou jsem ucítila jeho ruku, jak mi zastrkuje pramen vlasů, který mi zase spadl dopředu, za ucho. Trochu mě to polechtalo a kůže mi na tom místě hořela. Dech se mi na vteřinu zastavil, ale hrála jsem dál. Měl jemné ruce. Na co to zas myslím? Dohrála jsem a vydechla. Podívala jsem se na něj. "Tak co?", zeptala jsem se ho trošku nesměle. Nikdo kromě Aly a Vicky mě ještě neslyšel hrát. Vlastně Vicky mě to naučila, po maminčině smrti. "Nádherný", řekl a já mu to snad i uvěřila. Myslím, že zas tak dobře nehraji. "Zahraj mi ještě něco." Zněl docela nadšeně. Trošku jsem se zatvářila, že se mi moc nechce. "Prosím", dodal a nahodil psí oči. "Eh, no tak dobře." Copak se těm jeho očím dalo odolat? Chvíli jsem ještě přemýšlela, co vlastně zahrát, ale pak mě něco napadlo. Připravila jsem si ruce a začala. Nehraji ji moc často. Mám na ní až moc vzpomínek. Pamatuji si, jak stojím zapřená o futra s malým medvídkem, kterého mám až do teď. Maminka s Vicky sedí za klavírem a hrají tuhle písničku. Na stole jsou postavené sklenice a talíř s právě upečenou buchtou, která provoněla celou místnost. V krbu plápolá oheň. Jednou nohou jsem vstoupila do místnosti, ale maminka si mě hned všimla. Usmála se na mě a hned na to se ozval zvuk praskajícího dřeva. Oheň se začal rychle šířit a Vicky už tam nebyla, jako nic v místnosti. Jen maminka stále uprostřed hořící místnosti hrála dál. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem nic. Prudce jsem otevřela oči a přestala hrát. Rty se mi trochu klepaly, ale nebrečela jsem. To už dlouho ne. Jen mě to vždycky trochu rozruší. "Děje se něco?", zeptal se mě. Podívala jsem se na něj a trochu se pousmála. "Ne nic. Nic se neděje." Podíval se na mě trochu podezřívavým pohledem, ale ten za chvíli stejně zmizel. "Já už budu muset jít", řekla jsem omluvným tónem a vzala si svojí tašku. "Hodím tě domů", nabídl a usmál se. "To nemusíš", řekla jsem mu, ale on trval na svém. Společně jsme došli před školu a poté k jeho autu. Nevím, kde k takovému luxusnímu autu přišel, ale neřešila jsem to. Nasedla jsem na místo spolujezdce a připoutala se. "Kde bydlíš?", zeptal se mě, když zapínal svůj pás. Stačilo mu říct jen adresu, věděl kde to je. Po cestě jsme si hezky pokecali. Ani jsem nevěděla, že je tak milý a vtipný. Asi jsem na něj byla moc hnusná a dost ho odstrkovala, ale přeci jenom, moc dobrý první dojem neudělal. Když jsem si vzpomněla na to kafe, co skončilo na mém tričku, musela jsem se pro sebe usmát. Teď mi to přijde spíš vtipné. Zaparkoval na příjezdové cestě u domu. "Děkuju za svezení", usmála jsem se na něj a vystoupila. "Není za co", úsměv mi oplatil a odjel až když jsem zavřela dveře. Na tváři se mi pořád rýsoval úsměv.

*

Zvuky troubících aut doléhaly až ke mně. Když jsem se podívala dolů, viděla jsem jen spousty kuželů světla pohybujících se všemi směry. Lidi jsem viděla jako malé mravence, pobíhající po chodnících. Všichni někam spěchali. Nohama jsem pohupovala dopředu a dozadu. Velké černé chuchvalce mraků zakrývaly měsíc i hvězdy. Hlavu jsem zaklonila dozadu a zavřela oči. Jemný vánek mě šimral na holé kůži a pohrával si s mými vlasy. Beton, na kterém jsem seděla, mě studil na dlaních. Lehla jsem si na záda a začala si pobrukovat. I přes to jsem slyšela lehké kroky. Podrážky se třely o beton. Kroky se zastavily vedle mé hlavy a já otevřela oči. Usmála jsem se a zase si sedla. On si sedl vedle mě a taktéž přehodil nohy přes střechu vysoké budovy. "Tak co máš?", zeptala jsem se ho na rovinu. Zničeho nic se chtěl sejít, ale neřekl mi proč. Pohodil hlavou a jeho krátké černé vlasy se vrátily na původní místo, přestože jeho modrá ofina mu stále padala do očí. "To se nemůžeme jen tak sejít a pokecat si?", zeptal se mě a přitom mu hrál úsměv na rtech. Jen jsem protočila očima. "S tebou to ani nejde", řekla jsem jak to ve skutečnosti je. Zasmál se a v očích mu zajiskřilo. "Tak dobře. Jde o to, že tě viděli", pokrčil rameny. Hlas měl při tom stále klidný. Nadzvedla jsem obočí a podívala se na něj nechápavým pohledem. "Kdo mě viděl?", zeptala jsem se ho a nešlo neslyšet špetku humoru. Přeci jenom, proč by mě mělo zajímat, že mě někdo viděl. "Kdo asi", odpověděl, jako by to byla samozřejmá věc, " přece padlí". Tak tohle mě teda už zajímá. Koukal mi do očí, ale já z jeho výrazu nemohla vyčíst nic. "Kde, kdy, co všechno viděli a jak to vůbec víš?", měla jsem spoustu otázek. Trochu jsem se vyděsila. Jakoby mě polil studený pot, ale jenom zavál vítr. On jen seděl a díval se pod sebe. Nic neříkal, jen seděl. Nervozita ve mně byla stále větší a jestli by hned nepromluvil asi bych ho z té střechy shodila. On by to stejně přežil, normální člověk ne. "Nevím kde, ani kdy, ani kdo, ale prostě tě viděli." Následovala krátká odmlka. "Výška asi 167 cm, štíhlá, dlouhé růžové vlasy, zručná v boji, nebezpečná", začal mě pomalu popisovat, zatímco jsem třeštila oči s každým slovem ještě víc, až jsem myslela, že mi vypadnou. "Není toho moc, neznají tvoje jméno ani kde tě hledat, ale ty vlasy toho dost prozrazují", pokračoval stále s klidným hlasem. Vstal a chystal se odejít. "Hej, Travisy, počkej!", křikla jsem na něj. Zastavil se a otočil se na mě. Jeho ofina mu stále padala do očí. Ruce měl založené v kapsách a tvářil se, že ho teď dost otravuji. Trochu jsem zkrabatila čelo pod náporem svých myšlenek. "Kdybys zjistil cokoliv zajímavého, dej mi okamžitě vědět, ano?" Jen pokynul hlavou na souhlas. Už byl skoro u dveří, kterými by se dostal pryč. "Jo a ještě něco", houkla jsem na něj. Slyšela jsem, jak si trochu povzdechl a svěsil rameny, ale ještě se na mě otočil. "No?", zeptal se mě už trochu otráveným hlasem. On se nikdy nezdrží na jednom místě dlouho. Bavilo mě ho otravovat. Jen jsem se usmála. "Dávej na sebe pozor, dobře?" Úsměv mi oplatil. "Neboj, budu", řekl a rukou si prohrábl vlasy. Tentokrát už skutečně odešel. Travis je náš informátor. Dokáže vyhrabat kteroukoliv špínu aniž by na něj někdo přišel. Je vážně skvělý. Proto jako informátor k padlým byl hned na prvním místě. Můj výraz se zase změnil na monotónní. Kruci, kruci, to snad není ani možný. Jak jsem se mohla jen tak prozradit. Teď si budu muset dávat pořádný pozor. Prozradit se, to je ta největší pitomost co jsem mohla udělat. No, asi nemá cenu si tady nadávat. Tak jo Mio, co teď budeš dělat? Nejvíc mě prozrazují vlasy, ale to jsem hned zavrhla. Nemám srdce je ostříhat a barvit už vůbec ne. Tak to si asi moc nepomůžu. Taťkovi radši nic říkat nebudu. Jen by si dělal starosti navíc a to já nechci. Je to moje blbost, budu si to muset vyřídit sama. Rukou jsem se podepřela a vstala. Došla jsem na druhý konec střechy a stoupla si na okraj. Špičky bot se už nedotýkaly betonu. Podívala jsem se pod sebe. Nic jsem neviděla, jen tmavé obrysy. Pravou nohu jsem natáhla před sebe, mírně se pokrčila a odrazila. Netrvalo to moc dlouho a podrážky bot se dotkly špinavé země. Jednou rukou jsem se zapřela, abych neztratila rovnováhu. To by mi tak ještě chybělo. Dopadla jsem vedle smetí. Nejspíš z místní restaurace. Rozhlédla jsem se na všechny strany, nikde nikdo nebyl a tak jsem vyrazila do ulice. Když jsem ale chtěla zahnout, uslyšela jsem něčí hlasy. Hádali se. Schovala jsem se za roh a snažila se něco zaslechnout. "Prostě to udělej", řekl jeden z nich. "Tobě se to řekne", odpověděl druhý. "Děláš jen problémy, Matte." Matte? Trochu jsem povykoukla. U dveří stál Matt a hádal se tam s Anthonym? Oni dva se znají? Chtěla jsem se podívat ještě víc, ale nohou jsem šlápla na nějaký sáček, který udělal hluk. Rychle jsem se zase schovala. Nevím jestli mě viděli, ale i tak jsem ani nedýchala. Rty jsem semkla do tenké linky a víčka tiskla pevně k sobě. Tlukot mého srdce se hned vrátil do normálu. "Vyřešíme to později. Teď se vrať", řekl Anthony a jeho kroky se vzdalovaly. Ozvalo se zavrzání dveří. To už odešel asi i Matt. Stejně jsem pořád stála a ani se nehnula. Prudce jsem vydechla a rukama se odrazila od zdi. Co nejtišeji jsem prošla uličkou. Narychlo jsem se podívala na dveře, kdyby se ještě otevřely. Vyšla jsem z uličky a připojila se do davu. Udělala jsem otočku, abych se ujistila, že za mnou ani jeden není, ale když jsem chtěla pokračovat v cestě, do někoho jsem vrazila. Dotyčný mě chytil za lokty a pomohl mi tak udržet rovnováhu. "Uhm, promiňte", vykřikla jsem vysokým hlasem a hlavu zvedla nahoru. Ale ne. Spíš jsem se měla dívat dopředu. Jeho tvář zdobil úsměv a v očích se mu odráželo světlo. "Ty jsi opravdu nemehlo", smál se mi, zatímco já jsem jen rudla. Koukala jsem na něho jako na přízrak. Až teď jsem si uvědomila, že mě pořád drží za lokty. Podívala jsem se na ně a zase na Anthonyho. Ten to pochopil a hned mě pustil. "Koukám, že tě musím pořád zachraňovat." Přitom mi pocuchal vlasy. Zase jsem si je urovnala. "To byla jen náhoda." Nevěděla jsem, jak se k němu teď chovat, když jsem před chvíli viděla, jak se tam hádal s Mattem. Strašně mě to zajímalo, ale nemůžu se ho jen tak zeptat. To by věděl, že jsem je poslouchala. "Chystáš se domů?", zeptal se mě. Chystám? Tak teď si to dobře rozmysli. Ano. "Ne", řekla jsem. Cože, tahle jsme se nedohodli. "Bezva", usmál se na mě a chytl mě jemně za zápěstí, "Někam tě vezmu." Prodrali jsme se davem lidí. Šli jsme dál od centra, až k jednomu mostu. Přešli jsme ho na druhu stranu a seběhli z kopečku dolů až k vodě. Anthony si sedl na trávu a rukou mi naznačil, abych si sedla vedle něj. Trochu jsem se ostýchala, ale nakonec jsem si vedle něj sedla. "Řekni mi něco o sobě", řekl najednou a podíval se mi do očí. "Co bys chtěl vědět?", opravdu jsem nevěděla co mu mám říct. Moc zajímavý život nemám. Myslím tu lidskou část. Přeci jenom mu nemůžu říct, že sem tam někoho zabiji. "Tak třeba, co děláš ve volným čase?" Lehla jsem si na záda a on mě napodobil, dívala jsem se na hvězdy a povídala si s ním. Byl zábavný, milý a pořád se na mě usmíval. Stále jsem ale myslela na to s Mattem. To jsem ale radši hodila za hlavu. Jen jsme leželi a povídali si dokud nám nebyla zima. Anthony mě ještě doprovodil domů, kde jsem se s ním rozloučila. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. "Kdo to byl?", zeptala se mě Vicky, která se opírala o futra s talířem v ruce. Trochu jsem se lekla. "Jen kamarád", řekla jsem jí a vyběhla po schodech do svého pokoje. Vicky ještě stihla udělat významný obličej, jakože mi vůbec nevěří. To jsem radši ignorovala. Jen jsem sebou plácla na postel a za chvíli usnula.


A.






 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Náťa :3 Náťa :3 | 10. dubna 2016 v 22:19 | Reagovat

Úžasný! :))

2 avetti avetti | Web | 10. dubna 2016 v 22:21 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama