5. kapitola / 2. část

13. dubna 2016 v 22:12 | Avetti |  Květy od krve
- A je tady pokračování :)



Ruka mi přepadla přes postel a já se praštila o stolek. To mě hned probralo. Ospalýma očima jsem se podívala kolik je hodin. Teprve 4. I přes snahu znovu usnout se mi to už víc jak půl hodiny nedařilo. Vzdala jsem to a sedla si. Bylo mi strašný vedro a tak jsem otevřela okno. Chvíli jsem u něj stála, než jsem se šla převléknout a sešla dolů. Všude bylo ještě ticho. Otevřela jsem dveře a vešla do suterénu. Odsunula jsem skříň a vešla do druhé místnosti. Byla tu tma. Rozsvítila jsem a rozhlédla se tu. Ze zdi jsem si sundala katanu a stoupla si do středu místnosti. Ruce jsem zvedla do výše ramen a s otočkou jsem švihla doprava. Oranžové oči. Další švih. Jeho vůně, která mě doprovází snad všude.

Tenkrát v lese, ve škole, všude. Pozoruje mě? Zdá se mi, nebo je všude, kde jsem já? Ví to o mě?Výkop a seknutí. Matthova rychlost. Katanou jsem kroužila jednou rukou. Jeho tetování. Katanou jsem švihla doleva. Jejich hádka v té uličce. Znají se? Co má znamenat to tetování? Ty oranžové oči? Ta rychlost? Katanu jsem zapíchla do dřevěné podlahy přímo do mezery mezi prkny. Zhluboka jsem dýchala a setřela si pot z čela. Příliš mnoho otázek a přitom žádná odpověď. Byla jsem až příliš zvědavá a ta nevědomost mě ubíjela. Ani nechci věřit, že by byli jedni z nás. To není možný. Objevili se tu zničeho nic. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Katanu jsem z podlahy vytáhla a vrátila na původní místo.
Přistoupila jsem ke stolu a podívala se na tu hromadu papírů. Pár jsem jich vzala do ruky. Spousta obličejů, spousta padlých. Všichni musí zemřít. Do jednoho, bez vyjímek.
*

Malém jsem si nervozitou ukousala všechny prsty na rukou. Do práce jsem přišla o dvacet minut dřív než bych měla, ale on tu už stejně byl. Chci se ujistit, že to co jsem viděla, nebyl jenom výplod mé bláznivé fantazie. Pozoruji jeho každý krok a doufám, že si co? Svlíkne tričko přede všemi? To těžko. Když jsem to nestihla ráno, přijdu na to nějak jinak. Pokaždé, když kolem mě Matt prošel, koukala jsem jestli neuvidím pro mě tak známé tetování, ale nic jsem neviděla. Zrovna jsem umývala nádobí, když se vedle mě sehnul pro talířky na dezerty. Nahýbala jsem se všemi směry, ale prostě nic nebylo vidět. Málem jsem i upustila skleničku, kterou jsem právě držela v ruce, ale díky mým reflexům jsem ji stihla chytit. Pomalu jsem si oddechla. Dobře Mio. Hlavně tu nic nerozbij. Chce to klídek. ''Hele Matte, přemýšlela jsem o tetování. Máš s tím nějaké zkušenosti?'' Tak takhle se ho zeptat nemůžu. Radši jsem rychle domyla nádobí, než se něco stane. Celý den jsem se okolo něj motala a nic. Právě odcházel do šatny. Stála jsem před dveřmi a čekala na správnou příležitost. Moc se mi nelíbilo, že ho tady pozoruji, ale nemám jinou možnost. Musím to vědět. Přešlapovala jsem na jednom místě a třepala prsty. Tak jdi na to. Vydechla jsem a rozrazila dveře. Měl právě sundané nejen tričko, ale i kalhoty. Moc brzo. Trochu ve mně hrklo, ale pozorně jsem se podívala na jeho rameno. Nic tam není? Matt se na mě otočil. "Co tam tak stojíš?", smál se mi. "Jdu se taky převléknout." Nervózně jsem se smála a snažila se dělat jakoby nic. Šla jsem ke své skříňce a vzala si oblečení. Ještě jsem se otočila a pozorně si ho prohlédla. Samozřejmě byl ke mně už otočený zády. Opravdu tam nic nebylo. Asi se mi to muselo zdát, ale vypadalo to tak skutečně. "Budeš na mě zírat ještě dlouho?" "Cože?" Probrala jsem se ze snění. Najednou jsem zrudla. Došlo mi, že na něj civím už docela dlouho a to dost zamyšleně. "Jseš nějaká zasněná." Lehce se na mě usmál. Podrbala jsem se ve vlasech. Tohle je docela trapná situace. "Tak se měj. Doprovodil bych tě domů, ale už mám něco domluvené", řekl mi omluvným tónem a odešel. Takže jsem se mýlila. Docela se mi ulevilo. Nedovedu si ho představit jako jednoho z nás. Ne potom, co ho znám jako usměvavého kluka co si ze všeho dělá srandu. Převlékla jsem se do svého normálního oblečení a také odešla.

*

Stál jsem opřený o chladnou zeď. Trochu to tu osvětlovala nedaleká lampa, ale jinak tu byla tma. Smrad z odpadků a kanálu mě praštil do nosu. No za chvíli jsem si na něj už zvykl. Pořád se tu ozývaly nějaké zvuky. Nervózně podupávám nohou. Čekám tu na něj už takovou dobu a to jsem přišel pozdě. Něco malého dopadlo na víko od popelnice. Trochu mě to vylekalo. Byla to jen kočka, která na mě výhružně zasyčela a pak odběhla ulicí pryč. Z té samé uličky se ke mně blížila postava. Že to ale trvalo. Matt si klidně nakráčel a sedl si na odhozené dřevěné krabice naproti mně. Usmíval se, ale nebyl to žádný hřejivý úsměv. Byl to spíš takový hořký úšklebek. Zakroutil klíčkama od auta, než je schoval do kapsy. Podíval se na mě. Nic neříkal. Nadzvedl jsem tedy jedno obočí, i když to asi přes kapuci vidět nebylo. "Tak?", zeptal jsem se netrpělivě, když se pořád k ničemu neměl. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. "Skočila mi na to." Říkal to takovým hnusným hlasem. Jakoby byla Mia jen malá naivní holčička. Nelíbilo se mi to, ale nic jsem na sobě nedal znát. Ruce jsem měl stále překřížené na prsou. "Jseš si jistý?" Musel jsem se ještě ujistit. Nemůžeme nic riskovat. To by všechna naše práce zhroutila ve vteřině a všechno by bylo zbytečný. Matt se na mě podíval jako na nějakého idiota. Sykl. "Jsem. Jako bych nezvládl něco tak primitivního", řekl povýšeným hlasem a to se mi také nelíbilo. Nemám rád když se nade mě někdo povyšuje a on to moc dobře věděl. Vytočit se ale nenechám, ale připomenout mu kdo tady velí by nebylo na škodu. "No nevím kdo to taky podělal." Hořce jsem se na něj ušklíbl. Trefa. Jeho výraz mluvil za vše. Už víc se k tomu nebudeme vyjadřovat. Ozval se zvuk skřípajících dveří, za kterým jsme se oba otočili. Další odpadky přistály na hromadě. Nás si nikdo ani nevšiml. "Co chceš dělat teď?", zeptal se mě. Hlavu jsem zvedl a podíval se na hvězdy. Chvíli jsem jen stál a přemýšlel. Podíval jsem se zase na Matta. Trpělivě čekal na mojí odpověď. "Ještě mi moc nevěří. Potřebuji ještě čas." Zatvářil se nevěřícně. "A kolik ho jako ještě potřebuješ?" "Tolik, kolik bude potřeba. Nemůžu to na ní všechno prostě vybalit. Nevzdá se jen tak něčeho, čemu věří celý život a k čemu ji vedli", řekl jsem s klidným hlasem. Ve skutečnosti jsem byl trochu rozladěný. "Kdyby bylo po mým, prostě bych ji přivedl po dobrým nebo po zlým. A bylo by." Ironicky jsem se zasmál. Kdyby bylo po tvým, k ničemu by jsme nedošli. "Jenže tady velím já. A navíc potřebujeme, aby spolupracovala", řekl jsem jak to je, ještě s jemným náznakem smíchu. Matt jen zakoulel očima. "Jak teda zařídíme, aby nám věřila. Nemáme dost času na to, aby ses s ní jen vybavoval," To je pravda. Tolik času rozhodně nemáme. "A co ta Aly?", zeptal se Matt. Aly? Jo, ta její kamarádka. Ale pořád jsem nechápal co tím myslí. "Co s ní?" Hodil po mě zase jeden z těch pohledů. "Kdyby žádná Aly už nebyla..", nechal nedokončenou větu. "Nebudu jí zabíjet", řekl jsem mu nevěřícně. "Stačí zařídit, že se spolu nebudou bavit." S tím už Matt souhlasil. "To uděláme jak?" Zase všechno vymýšlím já. Povzdechl jsem si. To jsem to schytal parťáka. "Myslím, že je čas, aby Aly zjistila co je Mia vlastně zač", pokrčil jsem s nezájmem rameny. Je to dost hnusný a riskujeme i prozrazení, ale potřebujeme Miu co nejvíc zranit. Potřebujeme, aby trpěla. Ta představa se mi hnusila. Matt se zlověstně zasmál. "Tak se mi líbíš", uznale pokývl hlavou. Můj výraz zůstal stále stejný. "Budeme to muset ještě promyslet víc do detailu", řekl jsem a odrazil se od zdi. Kapuci jsem si zarazil ještě víc do obličeje a tmavou smradlavou uličkou odešel pryč. Odrazil jsem se od země a následně od schodiště. Dopadl jsem na betonovou střechu a prudký vítr mi kapuci strhl z obličeje. Šel jsem až ke kraji a rozhlídl se. Na ulicích se už motali ožralí chlápkové a s nimi i lehké ženské. V temných uličkách se toulali feťáci. Tahle čtvrť byla zkažená skrz na skrz. Hnusilo se mi to tady, ale my nikam jinam nepatříme. Takoví jako jsme my a i takoví jako je Mia. Padlí i Senkai.


A.





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama