6. kapitola

16. dubna 2016 v 21:41 | Avetti |  Květy od krve
- Brzy se dozvíme co je vlastně Mia zač:) Užijte si čtení

6. kapitola

Škrtl jsem zápalkou a hned se objevil malý plamínek. Zapálil jsem čtyři svíčky a vzal si svícen do ruky. Někdo by už měl vyměnit žárovku. Svícen jsem položil na kulatý dřevěný stůl. Kdybych do něj trochu silněji kopl, asi by se rozpadl. Byl rozklepaný a jen se o něj opřít je dost riskantní. Povzdechl jsem si. Z velké hromádky už zažloutlých papírů jsem jich vzal pár do ruky. Divím se, že se po doteku nerozpadly. Nechce se mi používat tyhle ''lidi'' jako návnady, ale někoho na to potřebujeme. A ten někdo s největší pravděpodobností nepřežije.

Stejně jsou to jen pěšáci, kteří už nemají pro co žít. Jsou to jen slabí idioti, kteří vás poslouchají na slovo. Vím, je to hnusné, ale takhle to už je. Prostě využijeme pár z nich. Snažil jsem se vybrat ty největší chudáky. Slabé světlo, které vydával malý plamínek ukazovalo, kolik je tady prachu. Malá zrníčka si poletovala ve vzduchu s každým sebemenším pohybem. Musím to skutečně udělat? Poštvat proti ní pěšáky. Vím, že je hravě zvládne. Viděl jsem ji už bojovat. Ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že je to špatně. Rozeštvat ji s Aly. Mám ale na výběr? Vlastně ne. Potřebuji, aby mi důvěřovala, aby dělala přesto to, co budu potřebovat. Co bude on potřebovat. I přes riziko rychlého pádu jsem se rukama zapřel o stůl. Musím se vzpamatovat. Zabíjel jsem a dělal různé hnusné věci, na které nejsem zrovna pyšný. Tohle by měla být hračka. Zatnul jsem zuby. Něčí ruce se mi obmotaly kolem pasu a stisk zesílil. Na zádech jsem cítil teplo, když se ženské tělo tisklo na má záda. Její dech jsem cítil na šíji a její vlasy mě lechtaly na ramenou. "Co tady děláš. Sám?", promluvila na mě svůdným hlasem. Ani trochu se mi to nelíbilo. "Musím něco vyřešit", odpověděl jsem zcela bez zájmu. Svojí hlavu položila na mé rameno. "Nech to na potom. Musíš si taky někdy odpočinout", pokračovala. Nebylo mi to příjemné. Ani trochu. "Musím to dodělat. A mohla by jsi mě už pustit?" Mluvil jsem s ní dost hnusným hlasem, ale jinak to nejde. S ní ne. Stiskl ještě víc zesílil. Povzdechl jsem si. "Může to dodělat Matt." "Nechat to na Mattovi je jako nechat to na malém dítěti." Není úplně neschopný, dost často vymyslí i něco užitečného, ale to jen málokdy. Důležité věci jemu samotnému radši nesvěřím. Zasmála se. "To máš pravdu. Tak co kdybych ti s tím pomohla já?", zkoušela to dál. To jsem si nechtěl ani představovat. "Rebecco", řekl jsem už mírné zoufalým tónem, "zvládnu to sám." Konečně mě pustila, ale neodešla. Stoupla si vedle mě a zkoumala papíry na stole. Mluvit s ní je jako mluvit do dubu. "Mohla bys prosím odejít? Chtěl bych to dodělat.", zeptal jsem se jí milým hlasem. Přeci jenom říct jí aby vypadla není moc hezké. Dělala jako by nic neslyšela a dál studovala obličeje pěšáků. Její výraz byl posměšný. Jako Mattův. Dívat se na ně jen jako na kusy masa, které můžete jen tak využít. Takový výraz mám taky, ale mě to aspoň trochu žere. Je ne. Papíry položila zpátky na stůl a vyrazila ke dveřím. Tam se však ještě otočila. "Až budeš chtít pomoc tak víš kde mě hledat", řekla, mrkla na mě a odešla. Jo, tak to se nestane. Rebecca není špatná, vlastně tady patří k těm nejlepším, ale vydržet s ní v jedný místnosti není nic snadného. Obzvlášť, když se na vás neustále lepí. Vzal jsem do ruky čtyři papíry, zhasl svíčku a odešel. Po dřevěných schodech jsem vyšel nahou. S každým krokem vrzaly. Vešel jsem do malé místnosti a papíry hodil na noční stolek. Unaveně jsem se svalil na postel. Nebyla moc měkká, ale stačila. Starosti se mi nějak navalily. Ještě musím vyřešit toho Travise. Dělá tu problémy už dost dlouho. Je načase se ho zbavit. Musím ale uznat, že se tady držel dost dlouho. Otočil jsem se na bok. Je docela těžké být pravou rukou toho blázna. Všechno si hodí klidně na mě.


*

Malé kusy skla křupaly pod mýma nohama s každým krokem. Nemělo cenu se snažit být potichu. Všechno bylo slyšet, ale i přesto jsem našlapovala opatrně. Držela jsem se podél zdi, co nejdál od měsíčního světla, které sem pronikalo prosklenou střechou. Děravou střechou. Hvízdavý zvuk pronikající všemi otvory začínal působit až děsivě. V ruce jsem stále měla připravený nůž. Kapuci zaraženou hluboko do obličeje a vlasy radši schované. Volnou rukou jsem se přidržovala zdi a prsty přejížděla po drsném povrchu. Bylo to tu celé zarostlé a dlouhé plevely se táhly po celé zdi. Pod polorozpadlým průchodem, který měl být dřív nejspíš dveře, jsem se zastavila. Podívala jsem se dolů. Přede mnou byla na zemi malá loužička krve. Klekla jsem si a dvěma prsty se jí dotkla. Červená tekutina začala pomalu stékat dolů. Prsty jsem si přiložila blíž k nosu. Zavřela jsem oči a zhluboka nasála vůni. Oči jsem otevřela. Zbarvené do oranžova. Jeden koutek jsem pozvedla do mírného úšklebku a krev otřela o zeď. Stoupla jsem si a pokračovala za pachem. Mě neutečeš. Doprava. Doleva, znovu doleva. Další loužička na zemi. Jdu správně. Vůně krve byla stále intenzivnější. Zaslechla jsem tichý zvuk. Snaží se popadnout dech. Nohou jsem zavadila o kámen, ale udržela jsem rovnováhu a pokračovala v cestě. Svaly se mi napnuly vzrušením a já zrychlila krok. Vešla jsem do malé místnosti a na jejím konci uviděla postavu. Viděla jsem jen jeho obrysy, ale i tak jsem poznala, že leží na zemi a je dost zraněný. Přistoupila jsem blíž k němu a klekla si. Jeho zorničky se strachem rozšířily a dech ještě více zrychlil. "Máš strach?" Nebyla to spíš otázka jako výsměch. Nic neříkal, jen se na mě díval. Rty se mi zkřivily do mírného úšklebku. "Kde je ten druhej?" Hlas jsem zvýšila do výhružného tónu. "Holčička si hraje na drsňačku? Nic ti neřeknu." Jak chceš, pomyslela jsem si. "Nemám na hraní čas", řekla jsem a stoupla si. Podpatkem jsem mu dupla na ránu a co nejsilněji na ni tlačila. Obličej měl stažený od bolesti, ale výkřik tlumil. "Tak co?" Pořád se k ničemu neměl. Natáhla jsem ruku a zamířila. Nůž se mu zabodl do hrudi. Nechávat ho naživu mě ani nenapadlo. Teď mi spíš dělá starosti ten druhý, co mi právě uniká. Vytrhla jsem mu nůž z hrudi a vyběhla ven. Běžela jsem lesem, dokud jsem něco nezachytila. Prudce jsem zabrzdila a zahnula doleva. Mohla jsem ujít tak padesát metrů než jsem našla mužské tělo ležící na zemi. Přiblížila jsem se k němu. Byl zády ke mně. Nohou jsem do něj kopla a otočila ho. Změřila jsem mu tep. Nedýchal. Méně práce pro mě. Jeho tělo se ve vteřině rozpadlo na jemný černý prach, který vítr roznesl do všech stran.

"Mio. Už jsi zpátky", řekl si otec spíš pro sebe. Pokývala jsem hlavou, ale víc se k tomu nevyjadřovala. "Pojď ještě na chvíli sem." Nevím co by tak po mně ještě dneska mohl chtít. Stoupla jsem si ke stolu a podívala se na něj. "Něco se chystá." Nadzvedla jsem jedno obočí. "Nemluv v hádankách", řekla jsem mu. "Začínají se nám tu nějak rozmnožovat. Padlí. Je jich tu poslední dobou nějak moc." "Všimla jsem si. Co s tím budeme dělat?" Je pravda, že se tu začínají tvořit malé skupinky a pokud jste sám, jste bez šance. Tedy většinou. "Budeme je muset vyhladit. Začínají nás ohrožovat. Dej vědět Derekovi a Jessice. Až budeme vědět něco víc dáme vám vědět." "Dobře." Kývla jsem hlavou na souhlas a odešla do pokoje. Bylo už pozdě večer. Praštila jsem sebou na postel. Tak tohle bude ještě zajímavý. Začínám toho mít až moc a moje noční můry o Anthonym stále pokračují. Snaží se mi snad moje podvědomí něco říct? Párkrát se mi to už stalo, ale snad mě nechce zabít. To je absurdní. Prudce jsem zatřepala hlavou. Začínalo tu být chladno. Vstala jsem a chtěla zavřít okno, ale na stromě jsem uviděla sedět Anthonyho. Cože? Protřela jsem si oči, ale nikdo tam už nebyl. Vyklonila jsem se a nic. Dívala jsem se na všechny strany. Povzdechla jsem si, asi už jsem moc unavená. Zavřela jsem okno a lehla si do postele.

*

Nohu jsem dala před sebe. Už jsem ji skoro necítila. Sedím tu přeci jenom už čtvrt hodiny. S každým pohnutím se ze střechy sesypaly malé ulomené kousky střešních tašek. Bylo tu trochu vlhko po předešlém dešti. O pokrčenou nohu jsem se opřela rukou. Na mobilu se rozsvítilo 23:30. Docházela mi už trpělivost. Byla tu tma, takže malinkého kužele světla, který se za chvíli rozdvojil si nešlo nevšimnout. Zvuku motoru ale také ne. V hluboké trávě vedle hromady promočeného dřeva zastavilo auto. Světla zhasla, načež ustal zvuk motoru. Z auta vystoupilo pět siluet. Podle postav bylo poznat, že jde o samé muže. Všichni se začali rozhlížet na všechny strany. Hledali mě. Postavila jsem. Malé úlomky se sesunuly na zem a všichni muži se hned otočili za zvukem. "Tady jsem", řekla jsem už mírně naštvaným hlasem a seskočila ze střechy dolů. Dopadla jsem ladně na špičky. "Staré skladiště. Dobré místo na setkání. Mimochodem, jdete pozdě." Ruce jsem měla založené na prsou a hlavu mírně nakloněnou na stranu. Oči se mi zbarvily do oranžova a já hned viděla na jejich obličeje. Měli tvrdé výrazy, byli samý sval a tvářili se strašně povýšeně. Jeden z nich se zašklebil. "Nějak jsme se zapomněli", odpověděl a mrkl při tom na mě. Protočila jsem očima. "Posílá tě Garet?" Podívala jsem na druhého z nich. Jedno obočí měl nadzvednuté. Samozřejmě, neměli se tu setkat se mnou, ale s mým otcem. "Jo. Otec má až moc práce, takže tohle hodil opět na mě", odfrkla jsem si. Poslední dobou za něj vyřizuji až moc věcí. Vím, že mám moc práce, jak na stanici, tak ještě víc jak hlava Lovců, ale i tak toho nechává až moc na mě. "Tatínkova holčička", řekl jeden z nich a zasmáli se všichni. Zatnula jsem zuby a radši dělala, že jsem nic neslyšela. "Nebudeme chodit okolo horké kaše. Předáme si to a každý si půjde dál", řekla jsem ostrým hlasem. "Ne tak rychle. Máš co jsme chtěli?" Tak tohle asi rychle nepůjde. Rozepla jsem si bundu a z vnitřní kapsy vyndala malou černou krabičku. Zatřásla jsem s ní a zase ji vrátila zpátky do kapsy. "Jak jste viděli, mám to. Co vy?" Nevím jak v takové situaci jednat. Nikdy jsem takový obchod nedělala, tak jsem jen nasadila chladnou masku. Ono to nějak půjde. Jeden z nich šel ke kufru, který následně otevřel. Neviděla jsem tam. Semkla jsem rty k sobě a šla za ním. V kufru bylo sedm kovových kufříků. Podívala jsem se na něj. "Otevřít." On se jen podíval na toho potetovaného. Asi šéf. Ten jen kývl hlavou v souhlas. Jeden kufřík povytáhl a otevřel ho. Bylo v něm spousta lesklých nožů. Vše jak má být. Ve zbylých byly také zbraně. Podívala jsem na toho jejich šéfa. "Jak mám vědět, že jsou pravé?" Kdyby to byly jen obyčejné zbraně, padlé by jste jimi nezabili, mohly by jste je jen zranit. Samozřejmě, že ránou do srdce je zabijete čímkoliv. Zbraně bez oměje vlčího moru jsou vám ale k ničemu. Šéf pozvedl jeden koutek do úšklebku. Přistoupil ke kufříkům a z jednoho vyndal dlouhý nůž. Díval se na něj a pohrával si s ním mezi prsty, než se napřáhl a vrazil ho do krku tomu chlápkovi vedle něj. Prudce jsem se nadechla a kousek poodstoupila. Jeho tělo dopadlo vedle mě. On se jen sehnul a o jeho tričko nůž otřel. Podívala jsem se na ostatní. Výraz měly stále stejný, žádné zděšení a lítost. Pochopila jsem, že tohle je asi na denním pořádku. Nechápu to, ale vměšovat se do toho nebudu. Nůž narovnal zpátky na původní místo a otočil se na mě. "Tak už mi věříš?", zeptal se mě zatímco měl rozpažené ruce. Hlavu jsem naklonila a usmála se. "Jasně. Teď ty kufříky vyskládej ven." Tahat se s nimi sama nebudu. Šéf lusknul prsty a ti zbylí se vrhli do práce. My jsme jen poodstoupili stranou. "Tak a teď mi dej to na čem jsme se dohodli", řekl a napřáhl ruku směrem ke mně. Z vnitřní kapsy jsem tedy znovu vyndala krabičku a podala mu ji. "Co v ní vůbec je?" On nadzvedl obočí a podíval se na mě takovým zvláštním pohledem. "Něco pro nás velmi cenného." Protočila jsem oči, tady se nic nedozvím. Založila jsem si ruce do kapes. "Otec se ještě zmiňoval o nějaké lahvičce. Prý budete vědět." Došel si na skok k autu a za chvíli byl zpátky u mě. Podával mi skleněnou lahvičku s modrou tekutinou uvnitř. Vzala jsem si ji a dala před obličej. "Co v tom je?" "Jen takový lék. Hlavně mu vyřiď, že se nemají používat víc než tři kapky", řekl a odešel do auta. Nastartoval motor a odjel. Zůstala jsem tam sama. Lahvičku jsem schovala a zavolala Derekovi. Měl vyzvednout zásilku a doručit ji na základnu. Nasadila jsem si kapuci a vydala se domů.


*

"Tak co myslíš?", uslyšela jsem šeptající hlas u mého ucha. Trochu jsem lekla. Až moc jsem se soustředila na zápisky. "Co jsi říkala?" Aly se na mě podívala trochu zaraženě. Povzdechla si. "Říkala jsem, že by jsme mohly dneska večer zajít do kina, co myslíš?" Na chvilku jsem zamyslela, ale odpověď byla jasná. Už dlouho jsme nikde nebyly a já si už potřebuji provětrat hlavu od toho všeho. "Jasně. Vyzvedneš mě?" "V osm", řekla už hlasitěji, protože právě zvonilo na přestávku. Právě jsem vycházely z kina. Bylo pozdě večer. "Ten film byl skvělý", jásala Aly. "Ale stejně ten konec byl trochu divný." Musela jsem si trochu rýpnout. Aly na mě hodila jeden ze svých pohledů. "Nebyl. To jen ty jsi moc náročná." Zasmála jsem se. "Možná trochu." Dál jsme záživně debatovaly o filmu. Proto jsem si až tak pozdě všimla tmavé postavy, která nás už asi 10 minut pronásleduje, ale možná si to jen nalhávám. Dál jsem se bavila s Aly, ale stále jsem nenápadně pozorovala toho muže, co jde stále za námi. Tohle je až moc podezřelý. On vypadá podezřele. Ulice byla tmavé a nikdo kromě nás tam nebyl. Bylo to zvláštní. "Aly, zastav na chvíli", řekla jsem a položila jí ruku na rameno. "Co se děje?", zeptala se malinko zaraženě. Dala jsem si prst na pusu, abych ji naznačila, že má být ticho. Napnula jsem sluch. Slyšela jak Aly prudce bije srdce, ale kromě mého a jejího další čtyři. Chytla jsem ji za ruku a táhla ji rychle pryč. Procházely jsme zrovna kolem tmavé uličky, když jsem do ní strčila. Kdyby zůstala na místě, nůž, který leží na tom místě kde stála by byl zapíchnutý v ní. "Co to-", nedořekla. Když si všimla toho nože, zaječela. "Aly, schovej se za tu popelnici a nevylézej ven", rozkázala jsem ji a strkala ji pryč. "Ale-." "Prostě běž." Zalezla za tu popelnici a já si z boty vytáhla nůž. Vždycky mám jeden u sebe, kdyby náhodou. Přede mnou se z ničeho nic objevil jeden chlápek. Asi ten, co po nás hodil ten nůž. A hned za ním ten co nás pronásledoval a s ním i další dva. Bezva. Rychle jsem se ohlédla po Aly. Vyděšeně se dívala na mě i na ty chlápky. Co teď? Polkla jsem. Pozorně jsem si prohlížela všechny čtyři. "Čtyři na jednu. To není moc fér", řekla jsem co nejpevněji jsem zmohla, ale byla jsem dost nervózní. Kdyby tady nebyla Aly vyřídím je hned. "My nehrajeme fér", řekl jeden z nich. Do ruky si vzal nůž a hodil ho po mně. "Mio", zařvala vyděšeně Aly, ale já ho lehce odrazila. Ozvalo se hluboké zavrčení, když jeden z nich cenil zuby, které se proměnily v dlouhé, špičaté tesáky. Tohle není dobrý. Druhému začali narůstat svaly. Všichni jsou to pěšáci. Nepodařené experimenty, které jsou už k ničemu. Zatnula jsem zuby. Teď už nemá před Aly cenu nic schovávat. Když už viděla tohle, není cesty zpět. Za tohle mě bude nenávidět. Pevně jsem sevřela víčka k sobě. Tak dobře. Rozeběhla jsem se na jednoho z nich a sekla ho do nohy, zatímco ti zbylí se rozmístili okolo mě. Vyhnula jsem se pěsti mířící zezadu a výkopem vyrazila nůž jednomu z ruky. Svůj nůž jsem zabodla jednomu z nich do srdce. V mžiku se rozplynul na prach, ale ten s tesáky se zakousl do mého ramene. Trochu jsem vyjekla, ale hned mi pěst přistála na obličeji. Vytrhla jsem se mu doslova z pusy a zasadila mu ránu do hrudi. Klesl na kolena. Ten co vypadá jak kulturista mě chytl okolo ramen a ten další vrazil něco ostrého do břicha. Nemohla jsem se hnout, jeden mi drtil ramena, až mi vypadl nůž z ruky a druhý dělal kráter v mém břiše. Vykopla jsem obě nohy a odkopla ho na dva metry dozadu. Hlavou jsem prudce praštila toho za mnou do brady. Pustil mě a já odběhla k požárnímu schodišti. Zabrala jsem a vytrhla tenkou trubku ze zábradlí, kterou jsem následně zapíchla do krku toho co mě bodl. Nohou jsem se zapřela o jeho tělo a škubnutím trubku zase vytáhla. Nestihla jsem ani zareagoval a už jsem letěla na zeď. Zády jsem tvrdě narazila a následně se vezla na zem. Svalovec mě nohou přirazil ještě více k zemi. Tedy, pokud to ještě šlo. Vykašlala jsem trochu krve, ale stále jsem držela trubku v ruce. Stiskla jsem ji ještě víc a vrazila mu ji do nohy. To mi dalo chvilku na to abych vstala. Popadávala jsem dech. Rychle jsem si doběhla pro svůj nůž. Držela jsem ho v jedné ruce před sebou. On se na mě rozeběhl a snažil se mi ho vyrazit z ruky. Vyhnula jsem se jeho pěsti a nůž mu vrazila do hrudi. Přes jeho svaly mu to moc neublížilo. Vrazil mi pěstí, ale já nůž vtrhla a podřízla ho. Otočila jsem se. Za mnou ještě ležel na zemi ten s tesáky. Přišla jsem k němu a dodělala ho. Zhluboka jsem dýchala. Pomalu jsem se otočila. Za popelnicí stále seděla Aly. Tváře měla zmáčené od slz a ruku si držela před pusou. Koukala se na mě strašně vyděšeně. Vydala jsem se k ní. Ona si stoupla, v ruce držela ostrý kámen a s každým mým krokem poodstoupila. Ruku natáhla před sebe. "Nepřibližuj se ke mě", říkala to vyděšeným hlasem. Na další pouť se vydaly nové slzy. Malé kapičky dopadaly na zem. "Aly. Já ti to vysvětlím", začala jsem opatrně, ale k pláči jsem sama neměla daleko. "Co mi chceš jako vysvětlit. Zabila jsi je. Všechny, jako nic. To jak se ti dva přeměnili a co ta tvoje síla. Co jseš sakra zač?" To už na mě zoufale křičela. Její hlas byl plný odporu. "Aly." Můj hlas se zlomil a na mé tváři začala klouzat první slaná slza.



A.






 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama