7. kapitola

24. dubna 2016 v 21:41 | Avetti |  Květy od krve
- Tímto dávám poslední předepsaný díl, ale budu se snažit psát aspoň jednu kapitolu za týden :) Konečně se dozvíme co je vlastně Mia zač (i když jsem nad tím dlouze přemýšlěla) :)


7. kapitola


"Co jsi zač?", křičela na mě stále s pláčem. "Aly, pusť ten kámen. Všechno ti vysvětlím." Snažila jsem se znít co nejjistěji, ale samotná jsem už brečela. Aly pomalu ruku spustila podél těla, ale kámen ji stále zůstával v ruce. "Nevím kde začít", řekla jsem nesměle. "Třeba od začátku", řekla tiše Aly a zatínala jazyk za zuby. Bylo mi ji strašně líto. Nejradši bych hned utekla, někam si zalezla a dělala, že nic nestalo. Jenže stalo. Zhluboka jsem se nadechla. "Jsme Senkai", začala jsem zvolna, ale přerušila mě. "Kdo?"

"Démoni. Máme vyvinutý všechny smysly, jsem rychlejší, silnější, hbitější a máme mnohem lepší reflexy." Aly na mě koukala nejen vyděšeně, ale i nevěřícně. "Nevěříš mi? Vlastně se ti ani nedivím." Srdce mi prudce bylo a měla jsem velký knedlík v krku. Bylo mi na nic. "A co byli zač tamti?", ukazovala přitom na hromádky černého popelu, který se povaloval na zemi. "Taky Senkai, ale říkáme jim padlí." Znovu jsem studovala své špinavé boty. Špinavé od krve. "Co to znamená?" zeptala se a také se podívala na moje boty. Tvář se jí zkřivila opovržením. Pokrčila jsem rameny. "To nevím. Nikdo mi to neřekl. Prostě jsou to padlí a my Lovci. Bojujeme proti sobě snad odjakživa. Buďto oni zabijí nás nebo my je. Tak to už prostě je." "Ne. Tohle je šílený. Ty jsi šílená, jestli si myslíš, že tomu uvěřím", řekla a klekla si na kolena. Zaklonila hlavu dopředu a rozbrečela se ještě víc. Napřáhla jsem se a co nejsilněji praštila pěstí do zdi vedle mě. Vytvořila se v ní díra a kusy omítky se válely na zemi. "Už mi věříš?", zeptala jsem se ji se smutkem. Oči jsem měla přivřené, zatímco ty její se rozšířily zděšením. "Eh, takže jsi mi vlastně celou dobu lhala. Myslela jsem, že tě znám ze všech nejlíp, ale, asi to tak není", tu poslední větu už jen šeptala. Měla zlomený hlas plný zklamání. "Já jsem ti nelha-", nestihla jsem to ani doříct a hned mě přerušila. "Ne. Jen neříkala pravdu." "A přesně proto jsem ti to neříkala. Skončilo by to takhle." Strašně jsem u toho gestikulovala. "Vlastně máš pravdu", řekla a zase vstala. Odcházela pryč. Když byla vedle mě chytla jsem ji za loket. "Aly", začala jsem větu, ale ona se mi vytrhla. "Nepřibližuj se ke mně", usykávala mezi zuby, "Nikomu nic neřeknu, ale už se nepřibližuj, prosím." Poslední slovo řekla tak zoufale. Další slza ji stekla po tváři. Narovnala si kapuci a co nejrychleji odtud zmizela. Stála jsem čelem k temné uličce. Nádech. Výdech. Stále jsem si to opakovala dokola. Ruce se mi klepaly, stejně tak jako moje rty. Ramenem jsem se opřela o chladnou zeď a pomalu z ní sklouzla na zem. Stále jsem pozorovala stejně místo, to, na kterém před chvílí seděla ona. Začalo mě bolet stehno od neustálého štípání, které stejně nepomáhalo. Semkla jsem rty pevně k sobě do tenké linky a zdržela dech, jakoby to mohlo pomoct od přívalu nových slz. S prudkých nádechem jsem se rozbrečela. Nestíhala jsem už stírat staré slzy, hned se objevily nové, tak jsem to vzdala. Rukou jsem se zapřela a vstala. Čelem jsem se opírala o zeď. Měla jsem na sebe vztek. Nohou jsem prudce kopla do zdi, ve které se pod náporem tlaku vytvořila další díra. Zhluboka jsem dýchala, až se mi nadzvedávala ramena. Polkla jsem. Tohle se vůbec nemělo stát.

*

Jeho smích mi utkvěl v paměti. Smál se tak moc, až jsem se divil, že z té větve nespadl. "Viděl jsi to. Tak tohle se povedlo." Matt z toho měl opravdu zábavu. Já se jen s kamennou tváří na to všechno díval. "Jak je všechny vyřídila. Ta nebude tak slabá jak jsem si myslel", pokračoval Matt."To už by myslím stačilo", zarazil jsem ho dřív, než by se stihl pustit do dalšího proslovu. "Nekaž všechnu srandu Anthony." Povzdechl si. Jeho výraz se ve vteřině změnil na vážný. "Co teď?" Otočil jsem se na něj. "Počkáme než trochu vychladne. Ale ne, kam to zase jde?", podíval jsem se na ní. Měli jsme odtud dobrý výhled. Povzdychl jsem si a opřel se hlavou o ruku, kterou jsem měl zapřenou o strom. Matt se zase zasmál. "Běž za ní. Chceš si získat její důvěru? Teď máš šanci", to byla poslední věta, kterou mi řekl předtím než zmizel. Seskočil jsem z vršku stromu a vydal se stejným směrem jako ona. Budu muset ale počkat venku, do klubu mě nepustí.

*

Rukávem jsem si ještě otřela obličej. Všechny stopy po zaschlých potůčcích slz zmizely, ale jemně nateklé a zarudlé oči jsem měla stále. Sedla jsem si na barovou židli, lokty položila na pult a hlavou se o ně opřela. Stále se mi chtělo brečet, ale toto nutkání jsem úspěšně zahnala. "Tak co to bude?" Nemusela jsem se ani dívat a hned jsem poznala Dereka. Podívala jsem se na něj a ještě trochu rozklepaným hlasem se snažila dát dohromady větu. "Dej mi to nejtvrdší co máš." Můžu si blahopřát, dokázala jsem ji říct, aniž bych se znovu rozbrečela. "Mio, co se stalo?", jeho veselý výraz nahradil starostlivý, jakmile uviděl v jakém jsem stavu. "Tak naliješ mi?", zeptala jsem se ho a přitom uhnula pohledem. Nechtěla jsem se na něj dívat. Na ten jeho lítostivý pohled, který se teď ještě víc prohloubil. Netrvalo dlouho a postavil přede mě skleničku. Nevím s čím, ale hned jsem do sebe půlku obrátila. Obličej se mi zkřivil, ale stejně jsem to hned dopila. "Dej mi další." Byl to spíš takový rozkaz. Sklenku jsem posunula před něj. S neochotou si ji vzal, ale moc dobře věděl, že nemá cenu mi něco domlouvat. Postavil přede mě další. "Mio", řekl už naléhavějším hlasem. "Všechno zjistila. Aly. Už ví všechno." Stisk jsem zesílila div sklenička nepraskla. Derek se na mě jen zaraženě díval. "Co se stalo?" Zašklebila jsem se. "Byly jsme jen v kině. Objevili se pěšáci a napadli nás. Musela jsem něco udělat. A teď mě Aly nesnáší." Položil svou ruku na tu mojí. "Kdyby jsi nic neudělala, obě by jste tady už nebyly. Aspoň že se to nedozví někdo další. I kdyby jim to Aly řekla, stejně by jí nikdo nevěřil." Jo, to je tak to jediný dobrý na tom všem. Vypila jsem další skleničku. "Víš, že zapíjet to není dobrý nápad", poučoval mě, ale stejně mi dolil. "Vím." Víc jsem se k tomu neměla. Hlasitá hudba hrála v pozadí. Spousty mladých, ale i starších Lovců se skvěle bavili a kroutili svá těla ve všech možných kreacích. Zapíjeli to hromadou alkoholu, který pak stejně vraceli na záchodcích, když mezitím nesháněli cigarety nebo trávu. Myslím, že jsem tu špatně. Moje nálada na umření měla ke zdejší atmosféře hodně daleko. Dopila jsem - už jsem ani nepočítala kolikátou - skleničku a hodila peníze na pult. Prudce jsem vstala ze židle, trochu se mi zamotala hlava, ale za chvíli to přestalo. Trochu jsem se motala, až jsem se v jednu chvíli musela přidržet zdi, jinak bych nejspíš skončila na zemi. Snažila jsem se proplést mezi hromadou lidí na parketu, než jsem konečně vypadla ven. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a prokličkovala mezi postranními uličkami. Párkrát jsem klopýtla, ale nakonec jsem úspěšně vyšla na ulici. "Ahoj", uslyšela jsem jakoby z dálky, přestože stál přímo vedle mě.

Anthony:

Pozdravil jsem ji. Jakoby byla náhoda, že jsem jí tu potkal. No tak to není. Lekla se mě a rychle se na mě otočila. Nejspíš se jí zamotala hlava, tak jsem ji pro jistotu chytl za rameno. "Páni", zkřivil se mi obličej, "Z tebe to teda táhne. Kolik jsi toho vypila?" Nevěřícně se na mě podívala . "Byla jsem jen na jednom", řekla až příliš vysokým hlasem. Nadzvedl jsem jedno obočí. Tak tohle by jí nikdo nevěřil. "Devětkrát", dodala, když ji můj potutelný výraz začínal znervózňovat. Zasmál jsem se. "Mio, myslím, že jsi toho vypila mnohem víc", dodal jsem se smíchem. "Nepočítala jsem to", řekla a přitom nafoukla uraženě tváře. "Pojď, vezmu tě domů", řekl jsem jí a chytl okolo pasu.
Kdybych ji nepřidržoval, moc daleko by nedošla. Vykroutila se a poodešla kousek ode mě. "Já ještě nikam nechci. Jdeme se ještě někam bavit." Byla hlasitá a sotva udržela rovnováhu. "Ty jdeš leda tak do postele", řekl jsem jí a znovu chytl okolo pasu. Ještě se trochu vzpírala, ale poslušně šla vedle mě. Tedy, spíš se vlekla. Celou cestu si něco mlela pod nos. Když jsem uviděl konečně jejich dům, trochu jsem zrychlil tempo. Nepotřebujeme vzbudit půlku ulice. Opřel jsem ji vedle dveří. "Kde máš klíče?" Prohledávala si všechny kapsy, trvalo to strašně dlouho, ale nakonec je vytáhla. Vzal jsem si je od ní a konečně odemkl. Posadil jsem ji na botník a pomohl sundat boty. Už se nesmála, ani nedělala blbosti, jenom seděla a tvářila, že je na umření. Není divu. Sundal jsem ji ještě bundičku. "Zvládneš to nahoru už sama?", zeptal jsem se jí, ale její výraz mluvil za vše. Její ruku jsem si přehodil přes rameno a chytl pod nohama. "Co to děláš?", vykřikla a pevně se mě chytila. "Co bys asi tak řekla, že dělám?" Nic neříkala, jen zabořila svůj obličej do mého trička a pevně zavřela oči. "Snad se nebojíš, že bych tě pustil?" "Ne", řekla protáhle, ale obličej zůstal schovaný. Zasmál jsem se jí. Pomalu jsem vyšel schody, ale nahoře bylo asi dalších pět dveří. Druhý zprava. Z těch dveří šla její vůně cítit nejvíc. Nohou jsem zatlačil na pootevřené dveře. Miu jsem postavil na nohy. Pomalu mi usínala na rameni. "Lehni si", rozkázal jsem ji a dostrkal k posteli, protože sama tam nešla. Byla až moc velká tma, takže jsem neviděl kde ta postel začíná. Mia šla přede mnou, čelem ke mně. Udělal jsem ještě jeden krok, ale Mia zakopla o tu postel a já letěl rovnou na ní. Zapřel jsem se o lokty vedle její hlavy. "Jseš v pohodě?" Dech se jí zrychlil. Vlastně ne jenom jí. Její obličej byl jen kousek od toho mého. "Uhm, jasně", vykoktala a přivřela oči. Její teplý dech jsem cítil na tvářích. Rukou jsem ji sundal pramen vlasů z obličeje, než jsem si uvědomil, co to vlastně dělám. Její rty byly ještě blíž. Odtáhl jsem se a slezl z postele. "Sundej si tu mikinu." Koukala na mě jako na blázna. Povzdechl jsem si a tu mikinu jí sundal sám. Nechala se. Ještě, že jsem ji sledoval. Kdyby ji našel v tomhle stavu někdo jiný, bůhví jak by to dopadlo. Mikinu jsem hodil na židli a sundal ji i tričko s leginami. Snažil jsem se moc nekoukat. Moc mi to nešlo. Ze skříně jsem vytáhl dlouhé tričko a přetáhl jí ho přes hlavu. Přikryl jsem jí a chystal se odejít, ale chytla mě za zápěstí. "Nechoď. Zůstaň se mnou. Jenom dokud neusnu." Cože? To snad nemyslí vážně. Docela dlouho jsem jen stál a pozoroval ji. "Prosím", řekla plačtivě. Asi to z ní všechno opadlo a zase na to myslí. Posunula se stranou a já si sedl na kraj postele. Lehla si čelem ke mně a místo zápěstí se chytla lemu mého trička. Hladil jsem ji rukou ve vlasech dokud neusnula. Víčka se jí mírně klepala a stisk ještě zesílil. Noční můra? Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, má je dost často. Za chvíli třas přestal a její ruka se svezla podél jejího těla. Opatrně, abych jí nevzbudil, jsem vstal a pořádně jí přikryl. Otevřel jsem okno a zmizel. Ruka se mi ještě klepala a ten bezstarostný pocit zmizel. Propleskl jsem si tváře a volnou chůzí zmizel mezi temnými uličkami.

*

Špatně mi nebylo, ale nejsem si jistá, jestli je ta bolest hlavy způsobena spoustou alkoholu nebo je to jen dotěrný pocit, kterého se stále nemůžu zbavit. I přesto jsem právě spolkla další prášek. Dnes už asi druhý. Sklenici jsem položila na stůl a šla do koupelny. Kruhy pod očima jsem zakryla silnou vrstvou make-upu. Nemám nejmenší tušení jak jsem se dostala domů natož se ještě převlékla. Necítila jsem se však na to, abych nad tím moc přemýšlela. Nejradši bych se zahrabala pod peřinu a nikdy z ní nevylezla, ale škole a setkání s Aly se stejně nevyhnu. Rukama jsem se zapřela o umyvadlo a podívala se na svůj bídný odraz v zrcadle. To jsi zase něco spackala. Tak jo. Z pokoje jsem si vzala tašku a šla se obout. Po dlouhý době jsem do školy šla zase pěšky. Dost jsem loudala, takže není divu, že jsem do hodiny přišla pozdě. "Omlouvám se", řekla jsem potichu a šla si sednout do lavice. Učitelka to přešla - bylo to jenom o tři minuty - a začala vykládat látku. Seděla jsem nervózně v lavici. Podupávala jsem si nohou, až jsem se divila, že se celá třída nerozklepala. Měla jsem suchu v krku a jedním okem pozorovala Aly. Byla jako tělo bez duše, ale před Moly, která seděla vedle ní se tvářila, že je v pořádku. Já to na ní ale poznám. Nemohla jsem se soustředit, na nic. Ani Anthony tu nebyl. Konečně zazvonilo. Sbalila jsem si věci a šla na záchod. Nemohla jsem to ve třídě vydržet, jakoby na mě všichni civěli. Jakoby všechno věděli a teď jsem byla středem jejich pozornosti. Otevřela jsem dveře, ale hned za nimi byla Aly s Moly. Obě hned ztichly a zíraly na mě. Jakmile jsem vešla dovnitř a uvolnila jim cestu, zmizely. Radši nechci vědět co o mě Aly teď všem roznáší, ale každý si už musel všimnout, že se spolu nebavíme. Ona mě teď určitě nesnáší, spíš je mnou znechucena. Ještě chvíli jsem tam zůstala, musela jsem se trochu uklidnit. To, že už dávno zvonilo mi bylo jedno. Vyšla jsem na chodbu. Naproti šel Anthony. "Ahoj prcku. Tak co, hlava bolí?", křikl na mě už z dálky. "Ne, už ani ne", odpověděla jsem mu, i když mi přišlo divný, proč se mě na tohle ptá. Asi to pochopil z mého výrazu. "Potkal jsem tě včera. Kdo si myslíš, že tě dostal domů?" Smál se mi, zatímco já rudla. Styděla jsem se, že mě viděl v takovém stavu. Pak mi došlo, že mě musel i převléknout. Zrudla jsem ještě víc. To se mi začal smát úplně. Než jsem mu stihla vynadat, překvapil mě otázkou. "Nechceš někam vypadnout?" "Jako teď?", zeptala jsem se ho udiveně. "Jasně že teď." Vlastně nevidím důvod, proč bych neměla. Jednou si to dovolit taky můžu. Usmála jsem se a kývla hlavou. Chytl mě za ruku a táhl mě ven. Zarazilo mě to, ale líbilo se mi to. Po pár metrech mě hned pustil, asi si uvědomil co právě udělal. Došli jsme na parkoviště a já nasedla do jeho auta. "Kam pojedeme?", zeptala jsem se ho, když zrovna nastartoval auto. "Uvidíš", řekl tajemně a mrkl na mě. Postupně se místo budov začaly objevovat stromy. Veze mě pryč z města? Cesta trvala už dvacet minut. V autě bylo ticho, ale nevadilo mi to. Brzy jsme najeli na štěrkovitou cestu. Pozvedla jsem jeden koutek, když se přede mnou začaly rýsovat obrysy dřevěné chatky. Zaparkoval a otevřel mi dveře. "Je sice už hodně stará, ale rád sem chodím když chci být sám", řekl mi po cestě do chatky. "Čí to je?" "Ničí. Nikdo sem už nechodí." Vešli jsme dovnitř. Přestože zvenčí působila jako obyčejná polorozpadlá chata, uvnitř to tak vůbec nebylo. Byl tu sice starobylý dřevěný nábytek, ale stále byl v dobrém stavu. Velký červený koberec pokrýval rozvrzanou podlahu a skvěle podtrhoval výzdobu pokoje. Asi sem chodí často, protože tu bylo málo prachu, dřevo naskládané vedle krbu, rozházené deky na pohovce a hlavně přetékající koš v malé provizorní kuchyni, který se nedal přehlédnout. Bylo to tu útulné a působilo to tu tajemně. "Chceš něco k pití nebo k jídlu?", zeptal se mě na půli cesty ke kuchyni. "Něco by bodlo", houkla jsme na něj. Usmál se a šel něco připravit. Chlupatý koberec příjemně lechtal na chodidlech. Chtěla jsem se tu trochu porozhlédnout. Na zdech visely obrazy, ale žádné fotografie nebo něco jiného co by naznačovalo, že tu kdysi někdo byl jsem neviděla. Zato spousta malých sošek a různých pitomostí tu bylo požehnaně. Prsty jsem přejížděla po věcech. Drsné dřevo, lesklé sklo, hladký kov, který mě chladil na prstech. Vzala jsem do ruky malou vázičku. Byla narůžovělá a byly na ní malé vyryté květiny. Byla celkem hezká. Vrátila jsem ji na původní místo. Hned vedle leželo zrcátko. Takové se už jen tak nevidí. Vzala jsem si ho a podívala se na sebe. Upravila jsem se pramen vlasů, ale ruka se mi zastavila v půlce pohybu. Přimhouřila jsem oči a zrcátko si ještě víc přiblížila. Malý pramínek krve mi stékal z nosu. Rukou jsem si na to místo sáhla. Červená tekutina se hned obtiskla. Zírala jsem na svoji ruku tak zaujatě, že jsem si ani nevšimla jak moc ta krev začala téct. Roztřepala se mi ruka a já nemohla popadnout dech. Ozval se zvuk tříštícího se skla, jak malé zrcátko dopadlo na podlahu a rozlítlo se do všech stran. Udělala jsem dva kroky zpět a opřela se o opěradlo pohovky, které jsem zašpinila krví. "Mio?", ozval se starostlivým hlasem z kuchyně, ale jeho jemný hlas zněl jako hlasité sirény. Nemohla jsem dýchat, natož mu odpovědět. Rukama jsem se držela za hlavu, ta bolest se nedala vydržet. Anthony přiběhl ke mně. Opatrně mě chytil za rameno. "Mio, co stalo?", zeptal se mě, když viděl kusy skla na zemi. "Ty krvácíš?", vykřikl. Víčka jsem tiskla pevně k sobě a rukama se držela za hlavu co nejpevněji, jakoby mi to mohlo ulevit od bolesti. "Podívej se na mě", řekl a snažil se mě chytit za ruce. Stisk jsem ještě více zesílila. Snažila jsem ale otevřít oči. Tak moc. Konečně se mi to povedlo, ale nic jsem neviděla. Mám je stále zavřené? Ne, to nemám. Proč nic nevidím? Začala jsem panikařit. Nemohla jsem dýchat a kolena se mi podlamovala. Nakonec jsem se svezla k zemi. "Mio, no tak. Co se děje?", zoufalství v jeho hlase se stále stupňovalo. Otevřela jsem pusu, ale místo odpovědi se mi hrdlem prorval výkřik. Z očí mi vytryskl proud slz, který mi hned začaly stírat jeho teplé ruce. Po chvíli to vzdal, bylo jich až příliš. Myslela jsem, že mi praskne hlava. Krev kapala na podlahu. Nádech. Výdech. Stále jsem si to opakovala v hlavě. Výdech. Náde-. Místností se rozezněl ostrý výkřik. Křičela jsem jako o život. Hlas se mi zlomil a já se svalila na podlahu. Poslední co si pamatuji je jak se mnou prudce třese.

Anthony:


Křičela tak moc, až vibrovaly tabulky v oknech. Musel jsem se držet za uši. Její hlas byl jako břitva. Vůbec netuším co se to děje. Krev jí už neteče, ale nejspíš je v bezvědomí. Vzal jsem ji do náruče a položil na pohovku. Šel jsem namočit hadřík a otřel jí obličej od krve. Dýchala přerývavě. Takhle jsem se ještě o nikoho nebál. Doufám, že se co nejdřív probudí. Netuším co mám dělat. Držel jsem jí za ruku a druhou hladil ve vlasech. "No tak, Mio. Probuď se. Neděs mě tolik", stále jsem ji šeptal tyto slova, jakoby se hned probudila. Pohledem jsem zabloudil na střepy na podlaze. Pozoroval jsem je, jako kdyby mi mohly něco prozradit. Stalo se jí to už někdy? Ne, tohle není normální. Podíval jsem se na hodiny. Už to bude půl hodiny. Nervózně jsem si skousl ret. No tak. Ruku jsem ji silně stiskl. Ona mi to lehce opětovala. "Mio?", zeptal jsem se s nadějí.



A.







 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Náťa :3 Náťa :3 | 24. dubna 2016 v 22:01 | Reagovat

Další úžasná kapitola :3

2 avetti avetti | Web | 24. dubna 2016 v 22:18 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama