8. kapitola

24. května 2016 v 18:35 | Avetti |  Květy od krve
- Omlouvám se za zpoždění, ale neměla jsem tolik času :)


8. kapitola


Anthony:

"Mio?" Lehce jsem se dotkl jejího ramene. Ani se nepohnula. Víčka se jí jemně klepala. Zatřásl jsem s ní o něco prudčeji. Mírně pootevřela oči. Oddechl jsem si. "Co se-", začala větu, ale v půlce se prudce rozkašlala. "Opatrně", řekl jsem a pomohl jí si sednout. Byla jako hadrová panenka. V kuchyni jsem naplnil sklenici vodou a donesl Mie. "Dík." Trochu neohrabaně si sklenici vzala a na jeden nádech vyprázdnila. "Jak se cítíš? Jsi v pořádku?", zeptal jsem se jí hned starostlivě. "Uhm, jen mi není moc dobře", pozvedla mírně jeden koutek. "Co to vůbec bylo?", zeptala se vystrašeně.

Pokrčil jsem rameny. "To netuším. Stalo se ti to už někdy?" Zakroutila hlavou v nesouhlas. "Nikdy." "Určitě to nebylo nic vážného", řekl jsem povzbudivě. Ale jak ona tak i já jsme věděli, že tohle v pořádku určitě není. Musí to mít něco společného s tím co jsme, ale nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. "Radši tě vezmu domů", nabídl jsem. Přikývla a začala se zvedat. Pomohl jsem ji vstát i do auta. Věnoval jsem se jízdě, ale přesto ji stále kontroloval. Už vypadala lépe. Zaparkoval jsem před domem a radši ji i doprovodil ke dveřím. "Dál už to zvládnu sama, ale děkuju", zašeptala a odemkla. "Jsi si jistá?" "Určitě", řekla a mírně se pousmála. "Dobře. Uvidíme se později", rozloučil jsem se s ní a odjel.


Mia:

Zavřela jsem za sebou. Zády jsem hned tvrdě narazila do dveří. Stále se mi motala hlava a špatně dýchalo. S námahou jsem došla ke schodům. Musela jsem se opírat o zeď, abych vůbec někam došla. Ty schody se mi nikdy nezdály delší. Už jen tři. Dva. Jeden. Moje tělo se mi zdálo až moc těžké. Jakoby mi měla prasknout hlava z toho tlaku. Napnuly se mi všechny svaly. Sevřela jsem ruku v pěst a prudce vrazila do zdi. Tlak v mé hlavě zmizel a už jsem se necítila jako z olova. Prudce jsem oddechovala a snažila se nabrat co nejvíce vzduchu dokud jsem mohla. Ruka mě trochu brněla. Ale to nebylo nic oproti té díře ve zdi. Kruci. Rychle jsem vzala do ruky obraz, který visel hned vedle. Dala jsem ho přes tu díru. Ani nebylo poznat, že tam nějaká je. A toho, že ten obraz visí jinde než původně si stejně nikdo nevšimne. Otec snad ani neví, že tu nějaký je. Uklidila jsem i kousky omítky, které po nárazu opadaly. Cítila jsem se mnohem lépe, ale tělo protestovalo. Unaveně jsem s sebou praštila do postele. Netrvalo dlouho a usnula jsem.

*

Tíživé ticho v místnosti mě začalo mírně znervózňovat. Byl tu slyšet každý nádech. Přimhouřil jsem oči před posledními slunečními paprsky, které pronikaly skrz vitrážové okno. Nesměle jsem se zavrtěl na židli, přičemž při každém pohybu tichounce zavrzala. "Chápu." Konečně odpověděl. Paprsky mu ozařovaly přes polovinu obličeje a zdůrazňovaly tak malou jizvu na jeho pravém spánku. Své nohy, které měl doteď přehozené přes velký dřevěný stůl vrátil do původní polohy a zapřel se lokty o madla židle. Kořeněná vůně se při jeho pohybu donesla až ke mně. Nesnáším tu vůni. "Nevíš co by to mohlo znamenat?", zeptal jsem na otázku, která mě už dlouho pálila na jazyku. Pozvedl jeden koutek do mírného úšklebku. Vstal a přešel k oknu. Ruce si za zády sepnul a zhluboka se nadechl. "Přesně to o co jsem se pokoušel celé roky", řekl tajemným hlasem. "O čem to mluvíš?" "Přeměna přece." Byl jsem tou odpovědí tak překvapený, až jsem se zapomněl nadechnout. "Víš to jistě?" Musel jsem se ujistit. Otočil se napůl ke mně. "Úplně stoprocentně to nevím, ale je tu velká šance." Jeho obličej se zkřivil do šíleného výrazu nahánějícího strach. "Kdyby se stalo cokoliv dalšího, dej mi hned vědět." Přikývl jsem a vstal. Nechal jsem ho osamotě a zaklapl za sebou velké dveře. Chodbu osvětlovaly svícny zasazené podél zdí. Sešel jsem po dlouhých točitých schodech do přízemí. Bylo tu nezvyklé ticho. Ozývaly se jen škrábající zvuky. Zašel jsem o chodbu vedle. Dva svalnatí chlapy táhli bezvládné tělo po kamenné podlaze. Zanechávalo za sebou táhnoucí se červený flek. Ani se nezastavili, při chůzi se na mě rychle podívali a táhli tělo dál. Uklízet bych to nechtěl. Vydal jsem se po té cestě až jsem došel k ocelovým dveřím. Trochu jsem na ně zatlačil. Z místnosti se linula intenzivní kovová vůně. Jediné světlo tu šlo od žárovky visící přesně uprostřed stropu. Bylo tu chladno a ze všech stran byl drsný kámen místo hladkých zdí. Na zemi byly kaluže krve a šlápoty, které ji roznášeli dál. "Další neúspěch?", zeptal jsem se ještě mezi dveřmi. Matt stojící uprostřed místnosti vedle polorozpadlé dřevěné židle si sundal latexové rukavice celé od krve. Zmačkal je do kuličky a hodil do koše, vedle kterého stála Rebecca a v umyvadle si omývala ruce. "Tenhle ale vydržel dýl", řekl Matt, jakoby nic neznamenalo, že právě umřel další z nás. I když použitelný už jen na tyhle pokusy. Povzdechl jsem si. "Ale s pomocí té holky by jsme mohli pokročit", ozvala se Rebecca a zády se opřela o stěnu. "Jo, to by jsme mohli", přitakal jsem. "Ukliďte to co nejdřív. Večer máme ještě práci."

*

"Rebecco!" "Jasně", odvětila a rozeběhla se doprava mezi stromy. Přesně tam, kam se jeden z nich pokusil utéct. Mezitím jsem se vyhnul ráně mířící na můj krk. Dotyčného jsem chytil za hlavu a ve vteřině mu zlomil vaz. Rozhlídl jsem se. Matt právě vyřídil dalšího, ale hned se na něj vrhl další. Asi pět metrů ode mě zabil jeden z Lovců našeho. Těžké padlo k zemi a Lovec se podíval na mě. Usmál jsem se. Vytáhl jsem z opasku dlouhý nůž a pozorně si protivníka prohlédl. Do obličeje jsem neviděl, ale podle postavy jde o ženu. Narovnala si rukáv a pevně sevřela svůj nůž. V duchu jsem napočítal do tří a rozeběhl se na ní. Přestože jsem si kvůli její drobné postavě a nízké výšce myslel, že ji rychle vyřídím, mýlil jsem se. Byla mrštná a rychlá. Tohle si ještě užiji. Bojovali jsme zatím krátce, ale i za tu chvíli se nám podařilo dostat hluboko do lesa. Dostali jsme až k menšímu výstupku. Udělala krok vzad a skočila. Trvalo mi jen dvě vteřiny než jsem k výstupku přiběhl. Podíval jsem se dolů, ale nic jiného kromě malého potůčku jsem neviděl. Sakra. Jak mohla takhle rychle zmizet? Praštil jsem pěstí do země. Musím se soustředit. Nemůže být daleko.

**
Využila jsem příležitost a skočila pod výstupek. Dalo mi to pár vteřin navíc a nepozorovaně jsem se dostala aspoň o kousek dál. Snažila jsem zklidnit dech. Je silný. Bohužel pro mě jsem dostala pořádnou ránu do břicha, která mě pekelně bolela. Dost mě to zpomalovalo a dávalo mu to menší výhodu. Vykoukla jsem zpoza stromu. Byla jsem asi patnáct metrů od něj. Klečel na koleni a nehýbal se. Na hlavě měl také kapuci, takže ani nevím kdo to je. Byl zády ke mně, ale jakmile se začal pomalu otáčet směrem ke mně, na nic jsem nečekala a začala co nejrychleji utíkat. Ucítil můj pach. Je to jasný. Je o něco rychlejší než já, pokud nezrychlím, dožene mě. Snažila jsem co nejvíce kličkovat mezi stromy. Mohla bych se někde schovat, ale našel by mě podle pachu. Brzy nebudu moct ani utíkat. Rukou jsem odhrnula větev, která by mě jinak praštila do obličeje. Snažila jsem se nemyslet na to, jak moc mě bolí břicho a nemůžu popadnout dech. Prostě jsem běžela. Mezi hustými stromy ozařoval měsíc cestu. Podívala jsem se do dálky, ale tam cesta končila. Místo ní tam byla propast. Už z dálky bylo poznat, že bude dost hluboká. Špičky bot se ještě víc zabořily do hlíny, když jsem přidala na rychlosti. Ještě pár metrů. Na okraji jsem se odrazila a pár vteřin letěla, než jsem tvrdě dopadla na nohy na druhým okraji. Otočila jsem se. On se na chvíli zastavil, ale pak udělal pár kroků zpátky a rozeběhl se. Rychle jsem se postavila a dala se do dalšího běhu.

**
Ve vteřině jsem se ocitl na druhém kraji. Sice teď měla větší náskok, ale s tím jsem si hlavu nelámal. Tímhle směrem doběhne k útesu. Pak už mi neuteče. Rozeběhl jsem se za ní, ale už jsem neběžel takovou rychlostí jako předtím. Vyběhl jsem z toho největšího houfu stromů a ocitl se na volném prostranství. Stála přede mnou, zády ke mně. Dívala se dolů do útesu, ale ten byl až moc hluboký na to, aby se dalo skočit dolů. Pomalu se otočila čelem ke mně. Stál jsem od ní asi deset metrů daleko, ale i tak šlo vidět jak se jí zvedá hrudník. Už mě nebavilo jen tak stát na místě. Opět jsem vytáhl svůj nůž a pevně ho sevřel. Po malých krůčcích jsem šel doprava. Ona udělala to samé, akorát doleva. Teď jsem měl kraj útesu po svém pravém boku. Ona vytáhla i svůj nůž. Pousmál jsem se. "Můžeme začít", pošeptal jsem si jen pro sebe a rozeběhl se na ní. Jen stála na místě a čekala. Zastavil jsem se před ní a sekl.

**
Jeho ruka mi proletěla nad hlavou, když jsem si rychle klekla, abych se vyhnula jeho ráně. Zapřela jsem se o ruce a pokusila se mu podkopnout nohy. Vyskočil a po dopadu odstoupil o dva kroky. Mezitím jsem stihla vstát. Neustále se usmíval. Jakoby už někdy tenhle úšklebek viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout. Na to ale nebyl čas. Levou rukou mířil na můj obličej, ale jen se snažil odvést pozornost. Ruku jsem mu chytila a druhou hned odrazila druhý útok. Pokusila jsem se ho kopnout, ale to vykryl. Jako každý můj pokus o cokoliv. Začínala jsem být unavená, nepozorná. Nevšimla jsem si ani jak se mi dostal za záda. Už jsem ucítila jeho svalnaté ruce - tak povědomé - jak se mi obtočily okolo těla. Znemožnil mi jakýkoliv pohyb. Ihned mě přepadl pocit bezmoci. Snažila jsem se vykroutit, zbytečně. Špičku nože jsem ucítila ve svém boku. Začal ho zabodávat hlouběji. Zuby jsem si drtila jazyk, jen abych nemusela křičet. Ruce jsem pevně sevřela v pěst, až jsem ucítila něco teplého po nich stékat. Krev se mi v těle vařila a já cítila jak mi stoupá tlak do hlavy. Tohle se už jednou stalo. Nehty jsem si zarazila hlouběji do kůže. Nesmím teď omdlít. Teď ne, ale čím hlouběji nůž tlačil, tím víc jsem si myslela, že se mi rozskočí hlava. Prudce trhl nožem. Tlak zmizel. Tíživé ticho protrhl děsivý výkřik. Můj výkřik. V obou rukách mi silně zabrnělo. Pravou jsem mu vrazila do stehna. Moje nehty se mu zaryli hluboko do kůže. Na chvíli se zastavil, ale hned se vzpamatoval a napřáhl ruku. Pokusil se mi uštědřit další ránu, ale levou rukou jsem tu jeho zastavila. Až teď jsem si všimla dlouhých nehtů, přesněji řečeno drápů. Vytřeštila jsem oči a odstoupila od něj. Vyděšeně jsem se na ně dívala, ale podlomily se mi kolena a já padla k zemi. Ležela jsem obličejem k zemi. "Co to kruci bylo?", ozval se hlas jakoby z dálky. Hučelo mi v uších, takže jsem mu jen těžce rozuměla. Pak jsem ucítila prudkou bolest v boku. Na zádech. A pak další. Neustále do mě kopal. Bolest jsem přestávala cítit. Byla jsem neuvěřitelně vytížená. Nemohla jsem se postavit, ani pohnout rukou. Neměla jsem žádnou sílu. To teď umřu? Výkřik jsem polkla. Tu radost mu neudělám. Ani jsem si to neuvědomila, ale tíhu jeho boty jsem už nikde necítila. Pokusila jsem se otočit hlavou, abych se podívala co se děje, ale vůbec to nešlo. Jen jsem ji trochu nadzvedla nad zem a vykašlala trochu krve. Pramínek mi stékal po bradě. Tlumeně jsem slyšela jak se směje. Držela jsem se na loktech a dívala do země. Zrak jsem měla stále rozostřený, ale pomalu se začal srovnávat. Zhluboka jsem dýchala. Přestalo mi hučet v uších. Snažila jsem si stoupnout, ale šlo to ztěžka. On nic nedělal. Jen tam stál a díval se. Bavilo ho to. Jednou rukou jsem se zapřela o koleno a pokusila se vstát. Povedlo se mi to, ale nohy se mi klepaly. Otočila jsem se čelem k němu - doteď jsem k němu byla bokem. Viděla jsem jen na špičky jeho bot. Zvedla jsem hlavu trochu víš, v ruce držel nůž z něhož stékala krev. Moje krev. Udělal dva zbývající kroky ke mně. Stále jsem nezvedla hlavu. Odmítala jsem se podívat. Napřáhl ruku a pokusil se mě bodnout. Z posledních sil jsem tomu oběma rukama zabránila, ale neměla jsem moc síly a kousek se mi přesto zabořil do břicha. Předklonila jsem se ještě víc. Pramen vlasů mi vypadl z kapuce. On nůž vytáhl z mého břicha a zůstal jen stát. Ozval se dunivý zvuk, když nůž dopadl do hlíny. Trochu jsem se narovnala a začala couvat. "Pozor", zařval z ničeho nic. Než jsem si uvědomila, že vlastně stojím na okraji, kus hlíny se pod mýma nohama rozpadl a já už jen ucítila prudkou bolest.

**
Z kapuce ji vypadl pramínek růžových vlasů. Jejích vlasů. Stál jsem jako přikovaný, ale když jsem uviděl jak se kus hlíny pod jejíma nohama rozpadl, skočil jsem a na poslední chvíli ji chytl za ruce. Ozvalo se křupnutí. Ucítil jsem, jak mi nehty prorazila kůži na ruce. Zatnul jsem zuby a pomalu ji začal tahat nahoru. Přesunul jsem nás dál od okraje a sevřel ji pevně v náručí. Dívala se na mě přivřenýma očima než upadla do bezvědomí. Roztrhl jsem si tričko a obvázal ji břicho. Chytl jsem ji pod nohama a zvedl. Vypadala klidně. Nevracel jsem se k ostatním, vydal jsem se rovnou k ní domů. Dovnitř jsem se dostal otevřeným oknem přímo do jejího pokoje. Položil jsem ji opatrně na postel. Nechtěl jsem ji tu nechat samotnou, ale nemohl jsem čekat až se probudí. Ještě jsem zkontroloval jestli je v pořádku. Rány už nebyly tak hluboké a krev už ji také netekla. Hnusil jsem se sám sobě. Narovnal jsem ji pramínek vlasů a zase zmizel oknem.

*

Probudila jsem se. Byla jsem zpocená a bylo mi strašný vedro. Hlava se mi chvíli motala než to ustalo. V pokoji byla tma a z okna vanul příjemný chlad. Opatrně jsem si sedla. Tělo jsem měla ztuhlé. Podívala jsem se na mobil, bylo teprve pět hodin rána, ale na spánek jsem ani nepomyslela. Uvědomila jsem si, že na sobě mám stále stejné oblečení jako včera večer. Ještě špinavé. Hlavou mi vířilo spoustu otázek. Proč mě zachránil? Vždyť mě chtěl zabít, ostatně jako já jeho. Rozsvítila jsem si v koupelně. Oblečení jsem ze sebe stáhla a nechala ho ležet. Obvázal mi i ránu na břiše? Bylo to hodně divné, ale nejdivnější na tom všem bylo jak jsem se dostala domů. Odnesl mě? Jak tedy mohl vědět kde bydlím? Stoupla jsem si pod sprchu a nechala odtékat všechnu špínu pryč. Prohlédla jsem si všechny rány. Po žádné ani stopy. Když nad tím tak přemýšlím, poslední dobou se mi hojí až moc rychle. Osušila jsem se a vylezla ze sprchy ven. Oblékla jsem se a sešla do kuchyně. Udělala jsem si kafe a sedla si ke stolu. Nepřítomně jsem se dívala z okna, než jsem si na něco vzpomněla. Dala jsem si obě ruce před sebe. Zavřela jsem oči a soustředila se. Nic se nedělo. Ještě jednou. Na nic jsem nemyslela. Jen na to jedno. Trochu mi zabrněly konečky prstů a když jsem otevřela oři, nemohla jsem tomu uvěřit. Mé upravené nehty se pomalu začaly prodlužovat, až z nich byly dlouhé ostré drápy. Začala jsem trochu panikařit, ale to mě hned přešlo. Nevím sice co se děje, ale je to úžasné. Pokud se to naučím ovládat, budu mít velikou výhodu. Usmála jsem se.



A.





 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anonym :D Anonym :D | 12. června 2016 v 21:25 | Reagovat

Ahoj, moc se mi líbí tvoje povídka :). Jen se chci zeptat, kdy bude pokračování? :))

2 avetti avetti | Web | 24. června 2016 v 14:42 | Reagovat

Ahoj, jsem moc ráda, že se ti líbí. Bohužel jsem teď kvůli písemkám neměla čas, ale už mám další kapitolu rozepsanou a budu se snažit ji dopsat co nejdříve. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama