9. kapitola

21. července 2016 v 21:29 | Avetti |  Květy od krve
- Chtěla jsem přidávat kapitoly co nejčastěji, ale moje múza mi dala košem. Přesto doufám, že se Vám bude kapitola líbit a stálo to za to čekání. (Konečně se v příběhu dostáváme dál!) :))

9. kapitola

"Opravdu ti není špatně?", ujišťoval se znovu. Tak jako každých deset minut jen za tuhle hodinu. Ta jeho přehnaná starost mi začínala lézt na nervy už jen kvůli tomu, že mi bylo všechno jen ne dobře. "Jsem v pohodě", odsekla jsem mu stejnou odpověď jako pokaždé. "Nevypadáš na to. Jsi celá bledá.", nenechal se odbít. "Proč se tak staráš?" Ano, tohle bylo ode mě trochu hnusné, ale neměla jsem na to už náladu. "Ticho tam vzadu!", křikla na nás učitelka a pokračovala ve výkladu. Anthony se na mě podíval trochu zvláštním pohledem. "Možná proto, že mi na tobě záleží", řekl a přitom se mi díval do očí. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nezaskočilo. Srdce mi přitom vynechalo úder a nemohla jsem z něj pustit pohled. Probralo mě až zvonění, které oznamovalo konec hodiny. Naštěstí dnes už poslední. Posbírala jsem si věci a vyběhla ze třídy. Na chodbě mě ale dohnal. "Mio počkej." Ještě víc jsem zrychlila. Netuším proč mě jeho odpověď tak rozházela. "Tak počkej", řekl a přitom mě chytil za rameno. Zastavila jsem se a otočila na něj. "Řekl jsem něco špatně?" zeptal se. "Ne, nic." Vzala jsem jeho ruku a sundala ji z mého ramene, přičemž mu sklouzl rukáv dolů.

Zůstala jsem zírat na jeho ruku a ani nedýchala. Táhl se přes ní dlouhý škrábanec. Přesně takový, jaký jsem tomu neznámému udělala minulou noc. To je to poslední co si pamatuji, než jsem upadla do bezvědomí. Tohle ale není přece možný! "Anthony?", zeptala jsem se přiškrceně. Podíval se na mě nic neříkajícím pohledem. Silně trhl rukou a tak se vymanil z mého sevření. Prostě mě obešel a pokračoval dál. Chvíli jsem stála ztuhlá na místě, ale hned jsem se vzpamatovala a rozeběhla se za ním. Doběhla jsem ho na parkovišti, kde už nikdo jiný kromě nás nebyl. Chytla jsem ho za tu ruku. "Jak se ti to stalo?", zeptala jsem se. Věděla jsem to, ale chtěla jsem to slyšet i od něj. Stál zády ke mně, chtěl se mi vyškubnout, ale pevně jsem sevřela jeho zápěstí. "Tak jak?!" Zvýšila jsem hlas "Jen jsem se někde škrábl. Nic vážného", odpověděl monotónním hlasem. "Nelži!", řekla jsem tvrdým hlasem a stoupla si před něj. Chvíli se díval do země, ale pak svůj pohled obrátil na mě. "Nelžu." Jeho výraz se vůbec nezměnil, ale mě to už přestávalo bavit. Lehce mi zavibrovaly konečky prstů a začaly mi růst dlouhé drápy. Zápěstí jsem mu ještě více sevřela. "Lžeš", vyčítala jsem mu už lehce roztřeseným hlasem. Už nemělo cenu něco dále zakrývat. A on to věděl. Prudce se mi vyškubl a ve vteřině zmizel. Zůstala jsem tam stát. Úplně sama.

*
S každým úder se na mých kloubech objevovaly malé tržné ranky. Hrubý povrch zdi způsoboval pulzující bolest, která odeznívala s každou vteřinou. Po delší době jsem ji už přestával cítit. Z pod kůže mi vytékala jasně rudá krev, která na jinak bílé zdi zanechávala rudé stopy. Vztek, který proudil celým mým tělem stále nepřestával a bušení srdce neubývalo na rychlosti. Moji soustředěnost na ne až tak bílou zeď přerušil zvuk vrzajících dveří. Ani jsem se neobtěžoval otáčet, protože tenhle sebejistý styl chůze patřil jen jednomu člověku. Slyšel jsem, jak si Matt odsunul židli, na kterou se následně svalil a své nohy přehodil přes stůl. "Normálně bych se neptal, ale když vidím, jak se mi snažíš vymalovat zeď načerveno, zeptám se. Co tě tak naštvalo?", zeptal se s naprosto klidným hlasem. S poslední ránou jsem prudce vydechl všechen vzduch a s hlasitým šoupáním židle se posadil naproti Mattovi. Nepřemýšlel jsem nad dobrým začátkem. Prostě jsem to na něj vychrlil. "Mia už ví co jsem zač." Čekal jsem snad všechno, ale jeho záchvat smíchu mě doopravdy překvapil. Co jsem od něj taky mohl vlastně čekat? Chvíli jsem čekal, ale když jeho smích stále neutichal, praštil jsem rukou do stolu. Svou pozornost opět obrátil na mě, ale tvářil se při tom jako by ho to strašně obtěžovalo. "Tak se pochlub. Jak se tohle dokonalému Anthonymu vlastně mohlo stát?" Jeho údiv byl až příliš hraný. Bez jakýchkoliv dalších slov jsem před sebe natáhl ruku a vyhrnul si rukáv. "Nemělo se to už zahojit?", zeptal se už s mírným náznakem zájmu. "To je právě ono. Sice už to tolik nebolí, ale hojí se to strašně pomalu." Stáhl jsem si rukáv a ruku položil na stůl. Na chvíli zavládlo ticho, dokud Matt nepromluvil. "A co teď budeme dělat?" Byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem na to ani nepomyslel. Na chvíli jsem se zamyslel, ale odpověď byla víc než jasná. "Teď to bude všechno na tobě", řekl jsem a přitom lehce pokrčil rameny jako náznak, že jiná možnost už není. "Cože?", vyprskl Matt a prudce se naklonil dopředu, "Na mě?" Ironicky jsem se zasmál. "A na kom jiném? Já už jsem mimo hru, musíš dodělat co jsem začal." Stále se na mě díval nevěřícným pohledem, ale poznal jsem, že mu začíná docházet, že to jinak nepůjde. "Fajn. Udělám to, nic jiného mi ani nezbývá." Lehce jsem se pousmál. Vím, že jsem to celé pokazil já. Vstal jsem od stolu a chystal se odejít, ale u dveří jsem se ještě na chvíli zastavil. "A Matte?", začal jsem větu, on jen lehce natočil hlavu, "Nebuď ukvapený, jdi na ni zvolna." "Jasně", odpověděl tiše a já odešel.

Matt:
Zaparkoval jsem nedaleko té stupidní pekárny. Klíčky od auta jsem si strčil do kapsy u kalhot a loudavou chůzí se vydal ke vchodu. Prošel jsem postranní uličkou a vzadu se opřel o plot. Z kapsy jsem vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Vydechl jsem kouř, který se rozplynul ve vzduchu. Tohle mě opravdu nebaví. Začal jsem v té pekárně pracovat jenom z toho důvodu, abych jí byl nablízku a mohl jí hlídat. Doufal jsem, že to Anthony vyřídí rychle a já s tímhle budu moct skončit, ale jako za trest tu musím pracovat dál a aby toho nebylo málo, ještě budu muset donutit Miu, aby udělala, co potřebujeme. Rozrazil jsem dveře a vstoupil dovnitř. Oblékl jsem si tu strašnou uniformu a nasadil co nejokouzlující úsměv co jsem dokázal. Stála předkloněná u pokladny a něco si psala. Jediná pozitivní věc na tom všem byla, že budu celou dobu blízko téhle krasotinky a bonus, Anthonyho to asi moc těšit nebude. Pro sebe jsem se zasmál. Aspoň mi to za tu námahu bude stát. Potichu jsem se přikradl k ní. Byla tak zaujata svou prací, že mě ani nezaregistrovala. "Nejsi tu brzy?", zašeptal jsem jí přímo do ucha. Cukla sebou a otočila se na mě. "Panebože, vylekal jsi mě!" Ruku si dala na srdce. "Nechtěl jsem", řekl jsem se smíchem a zvedl ruce na usmířenou. Mírně se pousmála, ale vzápětí se úsměv vytratil. Rty spojené do jedné linky a mírně zarudlé oči. "Ty jsi brečela?", zeptal jsem až moc starostlivě. Na tomhle ještě musím zapracovat. Rychle se ode mě odvrátila. "To nic", řekla monotónním hlasem a ještě jednou si přetřela oči. Až teprve teď jsem si všiml, že do toho notýsku nic nepsala, doslova do něj vyryla díry. "Nechceš si promluvit?" Přesně tahle otázka by se sem hodila, ale už předem jsem věděl, že je to všechno kvůli Anthonymu. Pochybuji o tom, že by mi tady začala vysvětlovat co se stalo. Ale to jí to až tak vzalo? Nechápal jsem to. "Dobře", nadhodil jsem, "Zvu tě na panáka." Zase se na mě otočila a nadzvedla jedno obočí. "No co je. Potřebuješ se nějak odreagovat." Nasadil jsem milý úsměv a opřel se o pult. Konečně se trochu pousmála. "Máš pravdu. Vyzvedni mě v devět." "A vezmi si něco sexy!", křikl jsem ještě na ni, když odcházela utřít stoly. "Spolehni se", křikla se smíchem. Myslím, že to půjde rychle. Rozhodně se nehodlám s ničím zdržovat jako Anthony. Dám tomu maximálně měsíc, potom už jí donutím i po zlým.

*Večer*

Zazvonil jsem. Netrvalo dlouho a už mi otevírala dveře. "No páni", uznale jsem přikývl. Mírně se usmála a zamkla dveře. Měla na sobě jednoduché červené šaty na tělo a černé boty na mírném podpatku. "Kam půjdeme?", zeptala se mě zatímco jsem jí otevíral dveře od auta. "Uvidíš", řekl jsem trochu tajemně. Bože, už si připadám jako na rande. A vlastně, proč z toho neudělat opravdové rande? Za pár minut jsem už parkoval před jedním barem, který jsem měl vyhlídnutý už celkem dlouho. Vystoupili jsme z auta a já jí otevřel dveře, aby šla jako první. Když jsem je zavíral, zahlédl jsem tmavou postavu, jak nás pozoruje. Takže se rozhodl nás sledovat? Tím lépe pro mě, aspoň se trochu pobavím. Chytil jsem Miu okolo pasu a dovedl k vzdálenějšímu stolu, ale tak, aby na nás bylo dobře vidět. Jak jsem čekal, sedl si tak, aby nás měl přímo na očích. Nejsem si jistý jestli ví o tom, že jsem na něj už přišel nebo mu to stále nedošlo. Přisunul jsem se blíž k Mie a ruku ji přehodil přes ramena. Nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Kolem jedenácté už bylo poznat, že má značně napito. Není divu, když vidím jak pije. Dokonce začala být docela přítulná. Ne že bych si stěžoval. "Omluvíš mě na chvilku?" I když nerad, vstal jsem a odešel směrem na toalety. Jen se za mnou zavřeli dveře, stihl jsem se otočit a už je rozrazil on. "Klídek Anthony", řekl jsem se smíchem. "Co to vyvádíš?", křikl na mě naštvaně. "Co by jsi asi tak řekl. Prolamuji ledy." "Spíš se jí snažíš opít, abys ji pak mohl dostat do postele!" "To jsem v plánu neměl, ale proč si trochu neužít." Jakmile jsem to dořekl, přirazil mě na zeď. "Ani na to nemysli!" Větu mi vyhláskoval a při každém slově mě rukou přitlačil ke zdi ještě více. "A co s tím jinak uděláš?" Bavilo mě ho provokovat. Jen se hlasitě zasmál. "To uvidíš!" "Jen si to přiznej, ty ses do ní zamiloval", řekl jsem mu a vymanil se z jeho sevření. "Tak to není. A drž se od ní dál", řekl když procházel dveřmi. Vrátil jsem se k Mie. "Promiň že jsem tě nechal tak dlouho čekat." "V pohodě." Nasadila úsměv a hypnotizovala mě pohledem. "Nechceš se projít?", nadhodil jsem. Přikývla a zavěsila se za moji ruku, jinak by to asi neustála. Auto jsem nechal na parkovišti a doprovodil ji až domů. Nechci to zase zbytečně uspěchat. Rozloučil jsem se s ní a vracel se zpátky. Za celý večer jsem z ní nic moc nedostal, ale něco málo jsem si zjistil. Takže to nebyl promarněný večer.

*
Úhledně složená hromádka papírů, která ležela na stole se rázem ocitla rozházená po celé podlaze. Stejně tak jako noční lampička, která stála hned vedle. Před očima se mi neustále zjevoval Matt. To jak na ni neustále sahal. Jak se mi vysmíval. Silou jsem praštil do malé skříňky, ve které jsem zanechal díru. V tuhle chvíli jsem rád, že tohle není můj pokoj. Právě jsem trochu demoloval knihovnu co tu máme. No, ten co to potom bude uklízet asi nadšený nebude, ale to mi bylo právě teď jedno. "Proč musíš pokaždé všechno zničit?", ozvalo se od dveří. Rebecca stála opřená o futra a dívala se na mě tím jejím vyčítavým pohledem. "Že se vlastně ještě divím", prohlásila smířeně. Svižným krokem, doprovázejícím klapáním podpatků došla ke stolu vedle mě a posadila se na židli, kterou musela předtím zvednout ze země. Dala si nohu přes nohu a s nezájmem si prohlížela své nehty. "Tak kvůli čemu vyvádíš tentokrát?", začala s otázkou. Stačil jsem se jen nadechnout, když mě hned přerušila. "Hlavně neříkej, že je to zase kvůli Mattovi." Mírně jsem sklopil hlavu. Rebecca si jen hlasitě povzdechla. "Tak kvůli čemu tentokrát?" Odtrhla pohled od svých dokonale upravených nehtů a pozorně mě sledovala. Zvedl jsem si druhou židli a sedl si naproti ní. "To kvůli Mie. Nechápe co znamená, aby se od ní držel dál", zavrčel jsem odpověď. "Aby se od ní držel dál? Posloucháš se vůbec? Ty jsi se do ní snad zamiloval!" Při poslední větě zvýšila hlas. "To samé mi říkal i Matt, ale přitom to tak vůbec není", bránil jsem se, ale malý, přesto tak dotěrný hlásek uvnitř mě mi říkal, že ti dva mají možná pravdu. "To přece, to..", začal jsem větu, ale nemohl jsem najít vhodná slova na její dokončení, vlastně ani nebylo potřeba, protože se hned ozvala Rebecca. "Tak si to přiznej!" Samým rozčílením se zvedla ze židle. "Co na ní vůbec vidíš!?", zakřičela na mě. "Já", začal jsem bezmocně, ale hlas se mi hned zlomil. "Víš co? Nechci to vědět, ale tohle byla ta největší chyba co jsi udělal", vyčetla mi a naštvaně odešla. Lokty jsem se zapřel o kolena. Copak to sám nevím? Ta holka se mi dostala pod kůži. Stále mi v hlavě zněly Rebečina slova. "Tak si to přiznej!"Už není co si přiznávat. Mám v tom jasno, přestože si stále nalhávám, že to tak není. Já tu holku miluji! Ale tak to nesmí být. Nesmím to dát najevo. Byla to moje slabost. Vím co s ní zamýšlí, náš šéf. A rozhodně nenechám své malicherné pocity zabránit něčemu, o co usilujeme takovou dobu. "Je to jen dočasný. Časem to přejde. Časem to přejde!", opakoval jsem si stále potichu pro sebe. Odkopl jsem židli a s prásknutím dveří jsem odešel. Přejde to!


A.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama