10. kapitola

30. září 2016 v 20:47 | Avetti |  Květy od krve
- Tahle kapitola je poměrně kratší než ostatní, ale dlouho tu nic nebylo. :))

10. kapitola

Za celou noc jsem toho moc nenaspala. Neustále jsem musela přemýšlet nad událostmi co se staly v poslední době. Není to tak dávno co jsem zjistila pravdu o Anthonym. Bolelo mě to. Nadávala jsem sama sobě. Měla jsem spousty důkazů. Ty jeho oči, ta jeho smyslná vůně co mě všude doprovázela. To on mě neustále sledoval, ale já si to nedokázala spojit dohromady. Proč to dělal? Měla jsem hlavu plnou jeho úsměvů, pohledů, stále jsem myslela na jeho silné paže. Neznala jsem ho dlouho, ale přesto jsem k němu cítila něco, co k nikomu jinému. Možná to bylo jeho tajemností. Nejsem si jistá, jediný čím jsem si po probdělé noci jistá je, že to co se stalo bylo jedině dobře. On je můj nepřítel. Takže všechno co k němu cítím musím hodit za hlavu, zapomenout na to. A až ho uvidím, odstraním ho. Už jsem se rozhodla. "Mio", ozvalo se od dveří.

Toast jsem položila na talíř a otočila se na otce s tázavým pohledem. Přistoupil ke stolu a položil na něj složku papírů. "Co je to?", zeptala jsem se. "To tě nemusí zajímat. Jen to odnes dolů a dej to do té červené krabice. Já teď musím nutně odejít, takže tu budeš pár dní sama", oznámil mi jakoby nic, zatímco já se málem udusila džusem. Chuť pomerančů mě zaštípala v krku. "Pár dní? Kam jdeš?", zeptala jsem se hned potom, co jsem přestala kašlat. Otec si povzdychl. Nesnášel když se vyptávám. "Máme poradu", prohodil, malou cestovní tašku si přehodil přes rameno a za chvíli byl slyšet už jen zvuk motoru, který se neustále vzdaloval. Takže se zase ti nejvlivnější ze všech klanů sejdou, zavřou do nějaké místnosti a budou to řešit tak, že nic nevyřeší. Je skoro nemožné, aby se na něčem shodli, ale s tím přebytkem padlých se musí něco udělat. Prázdný talíř jsem dala do dřezu a vzala si ze stolu tu složku. Červená krabice. Červená krabice. Tam je. Došla jsem až na konec místnosti. Ta krabice musela být až na nejvyšší polici. Složku jsem hodila na stolek a natáhla se pro ni. Postavila jsem se na špičky, ale i přesto jsem nedosáhla výš než na spodek krabice. Prsty jsem se jí snažila opatrně sundat, ale nebyla bych to já kdyby mi krabice nespadla málem na hlavu. Smířeně jsem si klekla a začala vysypané papíry narovnávat zpátky do krabice. Byly na nich nějaké informace o zbraních a lidech. Fotka staršího pána - ta je tu asi omylem - , Matthova fotka. Počkat. Matthova fotka? Papír jsem z krabice zase vyndala a pozorně se zadívala na jeho obličej šklebící se na mě z jeho okraje. Soustředěně jsem četla všechno co se tam psalo. On je taky Lovec? Tedy bývalý. Píše se tu, že přeběhl. Takže je teď jako padlí? Nemohla jsem tomu uvěřit. Vysvětlovalo by to ale to tetování co jsem u něj viděla. Navíc ty jeho rychlé reflexy. Ale pokud přeběhl, znamená to, že je teď proti nám. Proč to udělal? Cítila jsem jak mnou proudí vztek. Papír jsem složila a schovala si ho do kapsy, zbytek jsem naházela zpátky do krabice a vrátila na polici. Vyběhla jsem nahoru po schodech, když jsem si uvědomila další věc. Tenkrát jak jsem je vidět hádat se spolu. Takže musel o Anthonym vědět všechno. Proč se okolo mě začali motat prakticky ve stejnou dobu? Objevili se tu zničeho nic. Oba. Když jsem si všechno začala uvědomovat, začalo to dávat smysl. Bylo to jako číst knihu, ale bez konce. Pořád nevím jak si to dát dohromady. Budu to muset zjistit od Matta.


S klidem jsem vešla do pekárny. Bylo už dávno po zavíračce, takže jediný kdo tu zůstal byl Matt. Právě zametal. S tím koštětem vypadal zcela neškodně. "Ahoj", pozdravila jsem a kousavý tón jsem schovala za milým úsměvem. Překvapeně se na mě otočil. "Ahoj. Co tady děláš?", zeptal se a vrátil se k zametání. "Ále. Jen jsem se na něco chtěla zeptat", začala jsem nevinně a čekala na jeho reakci. "Na co?" Svoji pozornost stále věnoval koštěti, takže si nevšiml jak jsem po něm hodila stolek vedle kterého jsem zrovna stála. Rychlostí blesku se otočil a stolek s lehkostí chytil. "Na tohle", řekla jsem ještě s klidem a opřela se o zeď. "Budu hádat", začal a když procházel okolo mě, aby vrátil stolek na místo, pokračoval, "Na všechno jsi přišla?" "Uhodl. Ale ne na všechno." Přišel blíž ke mně a jednou rukou se zapřel v bok, zatímco druhou se opíral o zeď přímo vedle mojí hlavy. "A ode mě chceš vědět co?", začal tajemně, přestože mu to muselo být hned jasné. "Co ode mě chcete? Tedy pokud není náhoda, že se okolo mě s Anthonym oba motáte. Navíc jste oba padlí", to poslední slovo jsem zdůraznila. Matt pozvedl jeden koutek do posměšného úšklebku a ještě víc se přiblížil. "Chceme tebe." Nadzvedla jsem jedno obočí, abych mu naznačila, že tohle nestačí. "Chceme aby ses k nám přidala." Mírně jsem pootevřela pusu, načež mi Matt svými prsty nadzvedl bradu a tím ji opět zavřel. "Nediv se tak", řekl se smíchem. Odstrčila jsem ho od sebe a naštvaně jsem se přej něj postavila. "A co ode mě chcete? Nečekáš snad, že se k vám přidám?!", začala jsem rozčíleně. "Jestli ne po dobrým, tak po zlým. A věř mi, nebude se ti to líbit." "Vyhrožuješ mi?", nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Zasmál se. "Jen nadhazuji možnosti." Naštvaně jsem sykla a namířila si to ke dveřím, ale Matt mě chytil za loket. "Aspoň mě nech ti všechno vysvětlit. Na tom mostě na konci města. Dneska. O půlnoci." Vytrhla jsem se mu ze sevření. "Přijdu", dodala jsem než jsem odešla.



Koženou bundu jsem si zapla až ke krku, venku bylo chladno. Při každém výdechu mi od pusy šel obláček páry. A i přestože jsem měla slušné zpoždění, šla jsem vycházkovou chůzí. Když jsem došla k mostu bylo už dvacet minut po půlnoci. Nikdo tu však nebyl. Myslela jsem, že bych aspoň nechala Mattha čekat, ale nakonec to budu já. Došla jsem na kraj mostu a sedla na zábradlí. Ze začátku to nepříjemně zastudilo. Ruce jsem schovala do kapes a co nejvíce se zachumlala do bundy. "Psss", ozvalo se. Rozhlédla jsem se na všechny strany, ale nikoho jsem neviděla. "Hej!", ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji. Slezla jsem ze zábradlí a podívala se dolů. Stál tam Matt a rukou mi naznačil, ať jdu za ním. Opatrně jsem se snažila sejít kopeček, ale nakonec jsem pomalu seběhla. Stoupla jsem si naproti Matthovi, který se už opíral o zeď mostu, když jsem si všimla další postavy vedle něho. Ve vteřině se mi objevily dlouhé drápy a já natáhla ruku, přičemž jsem udělala jeden krok dopředu, ale Matt mě hned zastavil. "Klidni hormon", ozval se Anthony. Chvíli jsem byla v šoku. Jeho tvrdý hlas a vítězný pohled mě vyvedl z míry. Byla jsem zvyklá na jeho jemný hlas a ten milý úsměv. Nedala jsem na sobě nic znát. Nasadila jsem ledovou masku, kterou jsem měla tak nacvičenou. "Proč jsi ho přivedl?", zeptala jsem se Mattha, ale celou dobu jsem se dívala do Anthonyho černočerných očí. Hrála v nich jiskřička pobavení. Trochu jsem se zamračila. "Jede v tom stejně jako já. Měl by tu být", řekl a s úsměvem dodal: "A navíc, vysvětlování mu jde líp než mě." "Jak myslíš." Vlastně mi bylo jedno kdo mi to řekne, hlavně ať už to mám za sebou. Svůj pohled jsem obrátila zpátky na Anthonyho. Lehce jsem naklonila hlavu na stranu a čekala. "Chceme, aby ses k nám přidala", začal, ale já ho hned přerušila. "To už vím", řekla jsem otráveným hlasem. Anthony na mě hodil naštvaný pohled. Nevinně jsem se usmála. "Máš úžasné schopnosti", pokračoval. "Myslíš super sílu, rychlost, zlepšené smysly? Mohla bych pokračovat, ale tohle všechno máš i ty", nadhodila jsem. "Tohle jsem nemyslel", začal a zmenšil tu mezeru mezi námi. Chytil mě za ruku a zvedl ji do výšky mé hlavy. "Myslím ty drápy." Vytrhla jsem se mu ze sevření a o krok couvla. "To není nic vyjímečného. Někteří padlí mají podobné schopnosti", vykřikla jsem. "A ty si myslíš, že je získali přirozeně jako ty? Špatně, jsou to roky pokusů!" "Pořád nechápu, co to má co dělat se mnou!" "Kdyby jsi mě neustále nepřerušovala, už bych ti to řekl." Matt se tiše zasmál. S Anthonym jsme ho spražili pohledem. Jen zvedl ruce na znamení míru. Podívala jsem se na Anthonyho a naznačila mu, aby pokrčoval. "Jak jsem říkal. Všechno jsou to výsledky pokusů, ale přiznejme si. Za moc nestojí. Proto potřebujeme tvojí pomoc. Víš, občas se objeví někdo, kdo má mnohem lepší schopnosti než ostatní. A přesně někoho takového potřebujeme." Chvíli mlčel. Dával mi tak čas na vstřebání všeho co mi právě řekl. "Pokud jsem to správně pochopila, chcete, abych pomohla vaším lidem se zlepšením jejich schopností?" Oba přikývly. "Jak?" "To přesně nevíme, ale zavedeme tě za někým kdo ti to rád řekne. A už se na tebe moc těší." "Kdo je to?" Anthony pokrčil rameny. "To je překvapení", řekl tajemně. "Dobře. Ale půjdu si s ním jen promluvit. Nic víc." Věděla jsem, že dělám chybu, ale byla jsem až moc zvědavá. "Pro začátek to stačí", řekl spokojeně Matt. "Pojď za námi", dodal Anthony a vykročil podél řeky, která protékala pod mostem. "Hned teď?", divila jsem se. "Jasně. Už na nás čeká." "Jak jste mohli vědět, že s vámi půjdu?", divila jsem se. Matt si šel vepředu a Anthony se na mě tajemně podíval. Přešla jsem to. Šli jsme v tichosti asi deset minut, než jsem v dálce uviděla stíny. Po bližším zkoumání jsem rozeznala dvě auta a vysokou mohutnou postavu, která se opírala o jedno z nich. Čím blíž jsme byli, tím větší byl ten zvláštní pocit. I když jsem věděla, že mi nic nehrozí. Došli jsem až k oné postavě. "Ahoj Mio", pozdravil mě. "Kdo jste?", zeptala jsem ostře. "Ale no tak Mio. To mě nepoznáváš?", hrál naoko uraženého. Zamračila jsem se. " Jinak bych se neptala." "Jseš stejně rázná jako byla tvoje matka", řekl se smíchem. "Odkud znáte mou matku?" "Jak bych nemohl znát svou sestru?" "Cože?" "Ano Mio, jsem tvůj strýc."



A.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Viola Viola | 3. října 2016 v 1:18 | Reagovat

Tvoj blog sa mi veľmi páči! :) Píšeš veľmi pekne, len tak ďalej, držím palce pri tvojej ďalšej tvorbe :3

2 avetti avetti | Web | 5. října 2016 v 15:04 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama