1. kapitola

2. dubna 2017 v 13:34 | Avetti |  Rudá bestie
- Po velmi dlouhé době opět něco přidávám. Je to zcela nová povídka, ale plánuju jen pár kratších kapitol. Snad se bude líbit. :)

1. kapitola

253. 254. 255. 256. Těžké kroky se zastavily před mou celou. Všude byla tma, ale podle siluety jsem poznala kdo přišel. Je o hlavu vyšší než já a trochu při těle. Neznám jeho jméno, ale je to jediný člověk, kterého jsem za posledních pár dní viděla. Z opasku vytáhl svazek klíčů. Chvíli trvalo než našel ten správný. Strčil ho do zámku a s hlasitým cvaknutím a následným trhnutím otevřel mříž. Přišel blíž ke mně. Uvolnil mi řetězy, ruce mi svázal provazem a škubl za něj tak silně, až jsem se postavila. Silou mě vystrkal ven z cely. Táhl mě dlouhou temnou chodbou, kterou osvětlovaly pouze svíčky zavěšené na zdech. Bylo tu vlhko a páchlo hnilobou. Nohy jsem měla stále ztuhlé, takže jsem za ním pokulhávala.

Chodidla mě studila při každém kroku a drsný povrch betonu mě do nich škrábal. Bylo tu ticho, ozývalo se pouze řinčení řetězů a občasný křik ostatních vězňů. Nikdy jsem nechápala proč tolik řvou, jakmile se sem jednou dostanete, není cesty zpět. Nemá to tedy cenu, jen tím otravují ostatní.


Šli jsme asi pět minut, než jsme zastavili před velkými dřevěnými dveřmi. Stráže nám otevřeli dveře a mi vešli. Dotáhl mě do středu místnosti. Kopl mě do kolene a zatlačil mi na ramena tak, abych si klekla. Přede mnou stála osoba. Na hlavě měl velkou blyštivou korunu vysázenou kameny. Přes ramena měl líně přehozený dlouhý červený plášť, který se táhl za ním. Jeden koutek jsem pozvedla do mírného úsměvu. "Čemu vděčím za tuto….poctu? Vaše Výsosti", dodala jsem. "Nač ta nevraživost?", zeptal se se smíchem a u toho gestikuloval rukama. "Rudá bestie." "Nebudeme to prodlužovat. Proč jsem tady?" "Přiveďte ho", kývl k jednomu ze stráží. Ten se uklonil a vešel do jiné místnosti. Ve vteřině byl zpět a s ním i další muž. Mohlo mu být něco kolem dvaceti. "Asi ho už znáš, ale tohle je můj syn. Adrian." Adrian se opřel o stůl a přitom mě probodával pohledem. Byl vysoký, svalnatý a jeho černé vlasy mu lehce padaly do očí. Tmavě hnědých očí, až se zdály být černé. "Jak jistě víš, válka je v plném proudu. Sousední království se pomalu dostává přes naše vojska. Náš špeh zjistil důležité informace o jejich strategii. Tyto informace se musí co nejdříve dostat ke generálovi Kaemovi. Proto jsi tu ty. Budeš doprovázet Adriana." Chvíli mi trvalo než jsem to všechno vstřebala. "Proč já?" Král přešel k oknu. Zahleděl se do zapadajícího slunce. Neuvědomila jsem si to, ale tak dlouho jsem neviděla slunce. "Nerad to přiznávám, ale tvé schopnosti jsou výjimečné", řekl s povzdechem. "Takže? Co z toho budu mít?" Svůj pohled přesunul zpátky ke mně. "Dohodneme se. Pokud generál obdrží informace a Adrian se vrátí v pořádku, budeš volná." Musím přiznat, že mě to opravdu překvapilo. Nemusela jsem nad tím však dlouho přemýšlet. Chci odsud vypadnout a udělám proto vše. "Platí." "Skvělé. Odveď ji do pokoje. Vyrazíte ještě před svítáním." Ten chlápek opět škubl provazem a odvedl mě do mého pokoje. Strčil mě dovnitř, sundal provaz z mých rukou a zabouchl dveře. Slyšela jsem jak se o ně opřel. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tohle má být pokoj? Vypadá to spíš jako luxusní cela. Co jsem vlastně čekala? Unaveně jsem si lehla na postel. Byla stará, dřevěná a při každém mém pohybu hlasitě zavrzala. Po chvilce se ozvalo zaklepání na dveře. Stála v nich postarší dáma. Šedé vlasy měla svázané do drdolu a soudě podle oblečení tu pracuje jako služebná. "Pojď za mnou." Měla příjemný hlas. Zavedla mě pouze do vedlejší místnosti. "Vysvleč se a umyj. Čisté oblečení máš na stolku." Na sobě jsem měla pouze tričko dlouhé ke kolenům. Na začátku bylo bílé, ale teď by se tomu stěží dalo říkat bílá. Bylo na něm více děr než by mělo. Hodila jsem ho na zem a zcela se ponořila do teplé vody. Byl to příjemný pocit. Průzračná voda se ihned začala zbarvovat do černé, jakmile jsem ze sebe začala smývat všechnu špínu a prach. Všimla jsem si, jak má dříve opálené pokožka zbledla. Tělo jsem měla samá modřina a řezné ranky bych ani nespočítala. Ponořila jsem se úplně, abych si namočila i vlasy. "Dlouho jsi se nekoupala, že?" Úplně jsem zapomněla, že je tu semnou. Seděla na židli vedle stolu a lokty se o něj opírala. "Neměla jsem zrovna moc možností." "Když nad tím tak přemýšlím, situace musí být opravdu vážná, když si král zavolal na pomoc tebe." Pouze jsem přikývla. Nemám náladu rozebírat toto téma. Opravdu mě nezajímá jaká je tam venku situace. Pro mě je to pouze příležitost, jak se odsud dostat. Oblékla jsem se do čistého oblečení a vrátila se do svého pokoje. Až teď jsem si všimla malého zrcadla zavěšeného na zdi. Bylo popraskané a zašpiněné, přesto jsem se v něm mohla prohlédnout. Když jsem se do něj naposledy dívala, měla jsem vlasy po lopatky. Teď byly do půlky zad a hnědá barva se zdála být ještě tmavší než kdy předtím. Tmavé kruhy pod očima se nedaly přehlédnout a natržený ret už vůbec ne. Raději jsem sfoukla svíčku na nočním stolku a zahrabala se do peřiny. Přesto, že jsem byla naprosto vyčerpaná, nemohla jsem usnout. Bylo tu naprosté ticho, které mě neuvěřitelně vytáčelo. Sem tam se ozvalo zahoukání sovy nebo nějaký hluk z chodby, ale nenahradí to nářek vězňů, na který jsem byla tak zvyklá. Zdálo se mi to jako celá věčnost, než mě stráže přišli vzbudit. Vlastně mě ani budit nemuseli. Nemohla jsem spát. Možná jsem aspoň na chvíli usnula, ale tím si nejsem až tak jistá. Trochu jsem se upravila než mě začali tahat ven. Odvedli mě do zadní části hradu, kde jsme vyšli na menší nádvoří. Venku byla tma a foukal teplý vánek. Stráže odešli a nechali mě tam. "Obleč si to", řekl Adrian a podal mi stejný černý plášť jako měl on, akorát tenhle byl menší. Zavázala jsem si šňůrku kolem krku a nasadila si kapuci. "Tohle si vezmi taky." Podal mi meč, který jsem si dala za opasek. Byl trošku těžší než na jaký jsem byla zvyklá, ale nic co bych nezvládla. "A ještě tohle." V rukou držel kratší provaz. "To snad nemyslíš vážně." Nadzvedla jsem obočí. "Jen pro jistotu, kdyby ses o něco pokoušela", oznámil mi a už mi chtěl provazem svázat ruce. Ucukla jsem. "Co když nás někdo napadne? Jak mám asi bojovat se svázanýma rukama?" Opravdu jsem nechápala jaký to má smysl. "Nikdo nás nenapadne. Ke generálovi pojedeme oklikou přes hory. Cesta bude sice delší, zato by měla být bezpečnější než kdybychom tam jeli přímo. Ten máš jen pro jistotu. Navíc, i kdyby nás někdo napadl, odvážu ti ten provaz v čas. Takže neodmlouvej a nastav ruce." Dívala jsem se na něj jako na blázna. Nic jsem však nenamítala a on mi svázal ruce. "Tenhle bude tvůj", řekl a ukázal na velkého koně stojícího asi deset metrů od nás. Přešla jsem k němu a nasedla. On udělal to samé a na jeho pokyn jsme vyrazili. Projeli jsme bránou do temného lesa.

A.






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama