2. kapitola

19. května 2017 v 23:15 | Avetti |  Rudá bestie
2. kapitola

Na cestě jsme už dva dny. Jsem naprosto vyčerpaná z neustálého prolézání všech koutů lesa a ukrývání se před jakýmkoliv sebemenším hlukem. Ještě nejsme ani v půlce cesty. S Adrianem jsem nepromluvila skoro ani slovo. Pouze pokud dával přestávku na odpočinek nebo když jsme se domlouvali na cestě. Většinou mi jenom něco naznačil rukou. Nejsem moc komunikativní člověk, ale představa toho, že spolu budeme cestovat pěknou dobu a ani spolu nepromluvíme mě nudila. On však nevypadal na to, že by ho to trápilo. Pobídla jsem svého koně a dojela vedle něj.

"Víš co je v tom svitku?" Ani se na mě nepodíval, jen pozoroval cestu před sebou. "Je to tajné." "To tě to ani trochu nezajímá?" Snažila jsem se dál rozvíjet konverzaci. "Mě zajímá pouze to, abychom ho doručili." Vzdávám to. Ani jednou se na mě nepodíval a jeho tón hlasu naznačoval, ať ho už těmahle otázkama neobtěžuju. S postupem času už byla taková tma, že nebylo vidět ani na cestu. "Tady zastavíme." V duchu jsem se zaradovala. Už jsem si začínala myslet, že pojedeme i přes noc. "Klidně si vezmu první hlídku," promluvila jsem na něj. Pouze přikývl, přivázal svého koně ke stromu a do pěti minut usnul. Sedla jsem si naproti a hltavými doušky vyprázdnila čutoru. Zítra budeme muset doplnit zásoby. Dochází nám voda i jídlo. Promnula jsem si zápěstí. Ten zatracenej provaz mě nepříjemně škrábal. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, klidně bych si ten provaz mohla přeseknout, zabít Adriana a utéct. Jenže oba víme, že by to nemělo cenu. Jen bych si tím zadělala na další problém a stejně bych daleko neutekla. Nemám ani sebemenší tušení, kde to právě jsme. Když už jsem začínala pomalu usínat, vzbudila jsem Adriana a sama jsem si lehla.

Vzbudila jsem se, až když jsem pocítila hřejivé paprsky na svém obličeji. Chvíli jsem se ještě rozkoukávala. Když jsem si sedla, spadl mi z ramen Adrianův plášť. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, než se mi objevil v zorném poli. "V noci jsi se klepala", řekl na vysvětlenou a plášť si opět zavázal kolem krku. "Děkuju." Lehce jsem se na něj usmála. Opět jen lehce přikývl. Dělá on někdy i něco jiného? Vlastně můžu být ráda aspoň za nějakou reakci. Sbalili jsme všechny věci a vydali se na cestu. "Asi pět kilometrů na sever je jedna vesnice. Je to trochu z cesty, ale blíž žádná není a potřebujeme doplnit zásoby", vysvětloval, zatímco jsme se pomalu dostávali z hustého lesa. "Nic jiného nám nejspíš ani nezbývá." Konečně jsme se prodrali ven a mohli v klidu pokračovat po prostorné cestičce.


Zastavili jsme na kopci hned vedle vesnice. "Ty počkáš tady. Nechci riskovat, že by tě někdo poznal." "Dobře. Nezdrž se dlouho." Opravdu nerada někde čekám. "Budu hned zpátky", křikl na mě, pobídl svého koně a vyrazil k vesnici. Byla poměrně veliká a plná života. Vypadá to, že se sem válka nedostala. Svého koně jsem přivázala ke stromu a uvelebila se na zem. Celou dobu jsem si hrála s trsem trávy. Zábava. Už jsem začínala pomalu usínat, když jsem uslyšela jak se kůň neklidně ošil a kousek od nás zakřupala větvička. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a vydala se za zdrojem toho zvuku. Tichými kroky jsem došla až ke křoví, ze kterého se ozval. Oddechl jsem si, když jsem za ním našla obyčejného kance. Už jsem se chtěla vrátit zpátky, když v tom jsem uviděla postavu jak utíká směrem ode mě. Rozeběhla jsem za ním, ale ve chvilce se mi ztratil z dohledu. Šla jsem zpátky ke koni a čekala na Adriana. Nervózně jsem přešlapovala na místě. Do deseti minut byl zpátky, ale mě se to zdálo jako věčnost. Už se nadechoval, že něco řekne, ale já mu skočila do řeči. "Vypadá to, že někdo zjistil, že máme doručit ten svitek." "Cože?", nasadil překvapený pohled, "Nikdo se o tom nemohl dozvědět." "Zřejmě dozvěděl. Někdo mě sledoval, ale utekl mi." Sesedl z koně a došel ke mně. Vytáhl nůž a přeřezal mi provaz na rukou. "Bude lepší, když budeš mít volné ruce. Hlavně budeme muset být teď mnohem ostražitější." Tvářil se velmi zamyšleně. "Možná by bylo lepší, kdybychom změnili plán cesty", dodal a vytáhl z brašny mapu. "Pojedeme přes útesy. Bude to nebezpečnější, ale aspoň nás nebudou moct obklíčit z obou stran", řekl Adrian a zamyšleně se podrbal na hlavě. Bylo na něm vidět, že si svým rozhodnutím není jist. "Budeme si muset pospíšit", dodal,sbalil mapu zpět do brašny a nasedl na koně. Neváhala jsem a nasedla na toho svého. Vydali jsme se vstříc útesům. Oba jsem se topili ve svých myšlenkách. Po pár minutách mi to nedalo a musela jsem se zeptat. "Myslíš, že nás někdo zradil?" "To v žádným případě", odpověděl tvrdým hlasem. "Jak jinak myslíš, že se to dozvěděli?" Najednou se zastavil. "Tak poslyš. V našem hradě není nikdo, kdo by byl schopen zradit mého otce natož ohrozit celou zemi!" Tvářil se trochu naštvaně. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Nedokážu z jeho výrazu přesně určit jeho pocity. "Jsi tak naivní. Všechno není tak růžový jak si myslíš." Všimla jsem si, jak pevně stiskl uzdu. Teď jsem si byla naprosto jistá, že se zlobí. Ironicky jsem se zasmála. "Snad sis opravdu nemyslel, že jsou všichni nadšení z toho, aby mohly někomu dělat poskoky? Možná by sis měl všech více všímat. Někdo by tě třeba překvapil." Nadzvedl jedno obočí. "Narážíš tím snad na někoho?" Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila kovovou pachuť krve. Řekla jsem toho víc než dost. "To je jedno. Měli bychom vyrazit, abychom stihli ujet co nejvíce, než se setmí", řekla jsem a pobídla svého koně. Adrian se vydal ihned za mnou a naštěstí se mě už na nic neptal.

A.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama