3. kapitola

10. listopadu 2017 v 21:31 | Avetti |  Rudá bestie
3. kapitola

"Vezmi si to. Už je to hotový", podala jsem Adrianovi opečenou rybu a sama si vzala tu svoji. Nemám je moc ráda, ale nemůžu si vybírat. Bylo tu ticho. Bylo slyšet pouze praskání dřeva v ohni a sem tam i zahoukání sovy. "Co jsi tím myslela, když jsi mluvila o těch zrádcích?", vyptával se mě Adrian, "Myslíš, že je mezi námi nějakej zrádce?" "I kdybych ti to řekla, a že k tomu nemám důvod, stejně by jsi mi nevěřil", odpověděla jsem lhostejně a ukousla si kus ryby. Zkřivila jsem obličej, ta chuť je fakt příšerná. "Můžeš to zkusit", pobídl mě. Zhluboka jsem se nadechla. "Víš proč mě zatkli?", zeptala jsem se. "Jak bych nemohl? Vždyť jsi vyvraždila celou vesnici!" Začala jsem se hlasitě smát, přestože mě to zabolelo. Jako pokaždé když mi to někdo vpálí do očí. "Přesně. Tohle si myslí každý. Všichni si to tak mají myslet." "Cože?", zeptal se udiveně.

"Vysvětli mi to." "Stalo se to před pár měsíci. Byla to má rodná vesnice. V ten den, kdy se to stalo jsem byla na lovu. Zrovna jsem se vracela zpět, když jsem z dálky zahlédla kouř. Běžela jsem, ale bylo už pozdě. Všude byl jen oheň, všechny domy byly už spálené na popel a na zemi se válela ohořelá těla. Proudil mnou vztek. Pak jsem zahlédla vojáky, kteří si mě také všimli. Bojovali jsme. Byla jsem tak zaslepená a moje touha po pomstě mě dělala ještě silnější. Vydržela jsem až do konce. Poté však přijel tvůj otec s dalšími vojáky. Zatkli mě. Nikdo mě neposlouchal, snažila jsem se vysvětlit, že jsem to nebyla já, ale nevěřili mi. A soudě podle tvého výrazu mi nevěříš ani ty, ale je mi to už jedno. Po doručení toho svitku budu volná, tak jak mám být. Tedy pokud tvůj otec dodrží slib." Celou tu dobu jsem pozorovala uhasínající oheň, který ohýbal své plameny pod lehkým nátlakem větru. "Dejme tomu, že vše, co jsi mi právě řekla, je pravda. Proč by ale někdo vyvraždil celou vesnici?" "Kvůli Abbie a jejím schopnostem." "Kdo je Abbie? A jaké schopnosti máš na mysli?" Adrian vypadal ještě zmateněji. "Je to jedna stařena z naší vesnice. Už od narození byla obdařena schopností vidět do budoucnosti. Není to ale tak jednoduché. Její vidiny jsou krátké a často se mění podle toho, jak se člověk zachová. Ona je ten důvod proč se nepřátelskému vojsku poslední dobou tak daří." Adrian si podepřel bradu a chvíli jen zíral do ohně. "Když se tak zamyslím, jednou jsem u otce ve spisech četl něco takového. Naštval se, sebral mi spisy z ruky a vynadal mi, že je to tajné a já se v tom nemám vůbec hrabat." Svůj pohled zvedl na mě. "Kdo za to tedy může?" "Fa-. Slyšel jsi to?" Otočila jsem se tím zvukem. Vítr prudce zavál a uhasil tak oheň. Ruku jsem si položila na rukojeť a prudce vyskočila na nohy. Adrian mě napodobil. "Já nic neslyšel", odpověděl šeptem a rozhlížel se kolem sebe. Chvíli jsme neslyšně stáli vedle sebe a snažili se zachytit sebemenší zvuk. Rychle jsem si stoupla před Adriana a mečem odrazila nůž, který na něj letěl. Okamžitě jsme si stoupli zády k sobě a vyčkávali. "Tak vylezte!", zařval Adrian, když mu začala docházet trpělivost. Do pěti vteřin nás obklíčilo šest mužů. Byli vybaveni meči a lehkým brněním. "Co chcete?", křikla jsem na toho přede mnou. "Co asi?", ozval se hrubý hlas, "Ten svitek přeci." "Tak ten v žádným případě nedostanete." Ten chlap se zasmál a vytáhl svůj meč. To samé udělal i zbytek. "Bez boje se asi neobejdeme", zašeptala jsem Adrianovi a ten si jen lehce povzdechl. Všude kolem nás byla tma. Jediné světlo představoval Měsíc, který se ale občas schovával za mraky. Mohla jsem se tedy spoléhat z většiny pouze na sluch. Snažila jsem se vykrývat všechny útoky, které směřovaly jak na mě, tak na Adriana. Je velice zručný a jeho schopnosti jsou na skvělé úrovni, ale jeho orientace za těchto podmínek byla přítěží. Naštěstí pro nás naši protivníci nebyli zrovna nejlepší bojovníci, které na nás mohli poslat. Neměli nějaké výjimečné dovednosti a jejich styl boje vypadal spíše jako zbrklé mávání mečem. Bohužel i tak měli početní převahu a výhodu v tom, že je tu tma. Po nějaké chvíli měl Adrian už jenom dva protivníky, zatímco já pouze jednoho. Dorazila jsem ho a otočila jsem se na Adriana. Zrovna vykryl jeden útok, ale hned druhý mu mířil do zad. I kdyby se snažil sebevíc, nestihl by ho vykrýt. Skočila jsem před něj a protivníkovi mečem prorazila břicho. Ucítila jsem příjemné teplo na mém boku a tupou bolest, která projela celým mým tělem. Otočila jsem se čelem k Adrianovi, který zasadil poslední ránu. "Adriane...", stačila jsem hlesnou než se mi podlomily kolena. Stihl mě zachytit těsně nad zemí. "Co ti je? Co se stalo?", vykřikl a zmateně si mě začal prohlížet. Nemohla jsem odpovědět. Neměla jsem na to sílu, tak jsem si pouze prohlížela jeho vráskami stažený obličej. Jeho černé vlasy se mu od potu lepily na čelo. Dýchal zrychleně, rty měl lehce pootevřené. "Sakra. To nevypadá dobře", zamumlal spíše pro sebe a lehce si skousl ret. Projel mnou zvláštní pocit. Svůj zrak přitom upíral na můj bok. Natočila jsem hlavu jak jen to šlo, ale jediné co jsem viděla byla krev. Spousta krve. Byla jsem na sebe naštvaná. Jak jsem se mohla nechat takhle zbytečně zranit a ještě od někoho tak slabého jako byl on? Tok mých myšlenek přerušil zvuk trhající se látky. Adrian odtrhl kus z mého trička a ránu mi zaškrtil. Zatínala jsem zuby jak to jen šlo. Opatrně mě vzal do náruče a s námahou vylezl na koně. Druhého měl přivázaného ke svému. Lehce si mě opřel o svou hruď. Dlouho jsem takovou péči nezažila. Dlouho se o mě nikdo takhle nestaral. Kdyby to aspoň bylo za jiných podmínek. "Vydrž. Najdu pomoc co nejrychleji to půjde." Při každém jeho pohybu jsem cítila každý jeho sval. Při dusotu kopyt jsem pomalu ztrácela vědomí, zatímco jsem někde v dálce slyšela jeho sametový hlas, který říkal ať neusínám.

**

"Přidej toho tam víc", ozval se tichý hlas stařeny vedle mě. Z dřevěné misky jsem nabral ještě víc té zelené lepkavé hmoty a opatrně ji nanášel na ránu. Ležela tu přímo přede mnou. Na tlusté vrstvě kožešin přímo u plápolajícího ohně. Vlasy se jí lepily k obličeji. Pokožku měla ještě špinavou od prachu a krve a oblečení roztrhané. Ruce měla ještě trochu ledové. Spala tak klidně, jen víčka se jí lehce klepala. Rudá bestie. Jaké je její pravé jméno? Rozetřel jsem všechnu hmotu a stařena ji ránu obvázala. "Pojďte, pane, musíte se najíst", zašeptala a rukou mi pokynula ať jdu za ní. Usadil jsem se ke stolu, kde přede mne hned položila misku horké polévky. Poděkoval jsem a okamžitě se pustil do jídla. Byl jsem vděčný za to, že se nevyptávala. Bylo takové štěstí, že jsem kousek za lesem našel tuhle chaloupku a taky to, že stařena byla velmi milá a ochotná a beze slov nám pomohla. Nevím co bych jinak dělal. Ještě jsem pomohl vše poklidit a šel si také lehnout. Stalo se toho dnes až příliš a já už byl také vysílený.

Probudil jsem se až odpoledne. Počasí bylo zachmuřilé a na nebi byly samé šedé mraky. Dnes bude pršet. Vydal jsem se do kuchyně. "Jak jste se vyspal?", ozval se od plotny milý hlas. "Dobře. Děkuji. A můžete mi říkat Adrian", nasadil jsem lehký úsměv a podal stařeně ruku. Lehce mi s ní potřásla a hned mě usadila ke stolu, kde už byla připravená snídaně. "Té dívce jsem ráno převázala ránu a znovu namazala bylinkami. Rána je ošklivá a celkem hluboká, hojí se však hezky a rychle. Bude ale potřebovat hodně odpočinku. Probudí se nejdřív navečer." "Ani nevíte jak moc jsem vám vděčný." Stařena se jen usmála a pokračovala v úklidu. Pár hodin jsme si povídali. Vyprávěla mi o svém životě, svých zážitcích. Ještě než nastala tma jsem šel pro dříví. Když jsem se vrátil bylo už pozdě večer. Stařena seděla v křesle. "Už je vzhůru", oznámila mi s úsměvem a dál se věnovala šití. Nevím proč, ale najednou mě popadla nervozita. Potichu jsem vešel do pokoje. Jen seděla opřená o zeď a dívala se z okna ven. "Jak ti je?" "Dobře. V rámci možností", uchechtla se a dál věnovala svůj pohled na noční oblohu. Sedl jsem si vedle ní. "Nic jsi nesnědla", zkonstatoval jsem při pohledu na nedotčenou večeři na stolku vedle ní. "Nemám hlad", odpověděla suše. "Musíš něco sníst. Dlouho jsi nic nejedla", namítl jsem vyčítavě. Pouze pokrčila rameny. Povzdechl jsem si. Je fakt tvrdohlavá. Když to ale nejde po dobrém, půjde to po zlém. Vzal jsem ze stolku misku polévky a lžičku ji přiložil k ústům. Podívala se na mě, jako bych byl blázen. "Jez", řekl jsem přísně. Sice neochotně, ale nakonec vše snědla. "Co vyvádíš?", vykřikl jsem když se neohrabaně začala zvedat ze země. "Chci jít ven." "Tak to ani náhodou. V tomhle stavu nikam nejdeš!" Vstal jsem a chtěl jí zastavit, ale jen se mi vytrhla a pokračovala v cestě dál. "S tebou je fakt těžká práce", konstatoval jsem rezignovaně. Stařena usnula v křesle, tak jsem jí alespoň přikryl dekou a vydal se ven za ní. Dnes byl úplněk. Zavládlo mezi námi ticho. Chvíli jsme tam jen tak stáli a pozorovali hvězdy, když v tom se spustil déšť. Už jsem se vydal ke dveřím, ale ona tam pořád stála. "Pojď nebo zmokneš." Neposlechla. "Ještě chvíli. Prosím. Dlouho jsem necítila déšť", řekla tiše. V jejím hlas jsem rozpoznal smutek. Nelíbila se mi představa, že bude stát na dešti, ale chápal jsem to. Stoupl jsem si tedy vedle ní. "Neznám ani tvé jméno." Lehce na mě natočila hlavu a poté se zase podívala na nebe. Viděl jsem malý náznak úsměvu. "Julietta." Julietta, zopakoval jsem si v hlavě. To jméno se k ní hodí. Jak tam tak stála, v měsíčním světle, jak jí z dlouhých tmavých vlasů padaly kapičky deště, připadala mi….krásná.



A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama