4. kapitola

8. dubna 2018 v 14:36 | Avetti |  Rudá bestie
"Opravdu už chcete odjet?" "Ano. Máme naspěch. Jsme vám velice vděční za všechno co jste po nás udělala", odpověděl Adrian. "Tak si aspoň vezměte jídlo na cestu." S poděkováním jsem tedy převzala jídlo a dala ho do vaku. Ještě naposledy jsme se rozloučili a vydali na cestu. Museli jsme jet opatrně, protože všude bylo bahno a strašně to klouzalo. Navíc jsem si všimla, že na mě celou dobu nenápadně dohlíží. Ano, jsem zraněná a bolí to jako čert, ale stejně mi jeho péče přijde lehce přehnaná. Na druhou stranu mě ta jeho pozornost těší. Cestovali jsme od rána do oběda.

"Tady zastavíme a najíme se", rozhodl a už přivazoval svého koně ke stromu. Napodobila jsem ho a už se chystala sbírat dříví na oheň. "Co děláš?" "Ehm, jdu sbírat dřevo." "Tak to ani náhodou. Ty si tady sedneš a budeš odpočívat." "Ale-", nestihla jsem ani nic namítnout, než mě přerušil. "Žádný ale. Uděláš co jsem řekl." Rezignovaně jsem si sedla na zadek, založila ruce a hraně nafoukla tváře. Slyšela jsem se potichu zasmál než zmizel mezi stromy. Netrvalo dlouho a byl zpět. V rychlosti jsme se najedli. Už takhle jsme ztratili spoustu času. "Ještě ti převážu tu ránu", řekl a přitom vyndal z brašny mast a obvaz. Vyhrnula jsem si tedy tričko. Při jeho doteku jsem sebou lehce cukla. Nevím co se to se mnou děje. Opatrně mi ránu ošetřil a obvázal. Celou dobu jsem dívala na jeho obličej než se naše pohledy setkaly. Dívali jsem si z očí do očí. Připadalo mi to jako neuvěřitelně dlouhá doba. "Měli bychom vrazit." Přikývla jsem.

**

"Tohle se mi nelíbí", namítla jsem. "Mě taky ne, ale nic jiného nám nezbývá." "Ten most vypadá dost vratce. Myslíš, že nás to udrží?", dodala jsem. Problém by ani nebyl v tom, že by byl most příliš vysoko. Vlastně byl tam metr nad hladinou. Ale v tom, že proud je příliš rychlý. "Doufám. Radši ho přejdeme zvlášť." Adrian šel první. Přestože to chvílemi vypadalo, jako by se měl most zřítit, zvládl s koněm přejít bez problému. Přiznám se, mám trochu strach. Prkna nepříjemně vržou. Rozhlížela jsem se kolem sebe, až jsem něco zahlédla. "Adriane!" Vzhlédl od mapy a podíval se na mě. "Neboj. Udrží tě to." "Tohle nemyslím. Podívej", naznačila jsem hlavou směr. Slezl tedy z koně a šel k okraji břehu. Mezi břehem a obřím balvanem byl zaklíněný postarší muž. Adrian okamžitě seskočil na balvan a popadl toho muže za ramena. "Musíš mi s ním pomoct. Sám to nezvládnu." Stoupla jsem si na kraj a co nejvíce se natáhla. Společně jsem muže vytáhli na břeh. Dalo nám to zabrat. "Asi dva kilometry odsud je vesnice. Vezmeme ho tam." "Je zraněný?", zeptala jsem se. "Nevypadá to tak. Myslím, že je jen vyčerpaný."

**

"Skočili na to?" "Vypadá to, že ano", řekl a přitom si promnul ruce. "Doufám, že odvede svoji práci dobře. Pojď, vyrazíme na domluvené místo."

**

"Co se to děje?", ozval se tichý a chraplavý hlas toho muže. "Ah, už jste vzhůru. Hlavně se nehýbejte", napomenul jsem ho. "Co se stalo?", zeptal se znovu už trochu hlasitěji. "To by jste měl vědět vy. My vás jenom našli na břehu v bezvědomí." Na chvíli zavládlo ticho. "Musel jsem uklouznout na mostě, když jsem ho přecházel", řekl a přitom si přejel rukou po hlavě. Měl tam menší bouli. Pomalu jsme se blížili k vesnici. Naznačil jsem Juliett, aby si nasadila kápi. Nechci riskovat, že by ji někdo poznal. Což je taky dost pravděpodobné. "V téhle vesnici bydlím", ozval se opět ten muž. "Vážně? To nám to skvěle vyšlo. Navigujte mě." Projeli jsem skoro celou vesnici, než jsme zastavili u malého osamoceného domku. Pomohl jsem mu slézt z koně a doprovodil ho ke dveřím. "Má se o vás kdo postarat?", zeptala se se starostí Julietta. "Ne, žiji sám, ale nebojte se. Zvládnu se o sobe postarat", řekl s úsměvem. "Jste si jistý?" "Ano. Velice vám děkuji. Nevím, co by se stalo, kdyby jste mě nenašli." "Není vůbec za co. Rádi jsme pomohli." Rozloučili jsme se s ním a vydali se zpět. "Kudy teď?", zeptala se mě. "Nikam. Najdeme si tu nocleh." Zastavila. "Cože?" "Jsme už oba unavení. Navíc se začíná stmívat." "Ale je to dost riskantní, ne?", pronesla s obavami v hlase. Povzdechl jsem si. "Nebudu o tom už diskutovat." Jenom protočila očima a pobídla koně ke klusu. Trvalo nám asi deset minut než jsme našli obstojný nocleh i se stáji. Pokoj byl menší, ale za to útulný. Byly tam dvě postele, dva noční stolky a menší skříň. "Vzpomněl jsem si, že jsme to ještě nedořešili." "Co myslíš?" "Neřekla jsi mi, kdo je ten zrádce", objasnil jsem s nedočkavostí. Sedla si na postel a podívala se na mě takovým zvláštním způsobem. "Fabius." Zůstal jsem na ní zírat. "Tomu nevěřím. Je to otcova práva ruka. To by neudělal. Znám ho už od narození." Smutně se na mě dívala. "Říkám ti pravdu." Vřelo to ve mně. Měl jsem tak smíšené pocity. "Půjdu se projít. Ty tu radši zůstaň." Chtěla něco namítnout, ale pak si to rozmyslela. Pochopila, že teď chci být sám. Vydal jsem se tedy na cestu. Procházel jsem se městem dlouho do noci. Přemýšlel jsem. Jedna moje polovina tomu věřit nechtěla, ale ta druhá jo. Přeci jenom. O tom, že máme doručit ten svitek věděl jen můj otec a Fabius. Nikdo jiný. Jak je tedy možné, že znali naši trasu i to, že máme nějaký svitek. Dávalo to smysl. Stejně jsem si to nechtěl připustit. Vrátil jsem na pokoj. Julietta mezitím usnula. Otevřel jsem okno, aby tu byl čerstvý vzduch a radši ji přikryl, aby jí v noci nebyla zima. Sfoukl jsem svíčku na nočním stolku a sám si šel lehnout. Držel jsem se už z posledního.

Vzbudil mě křik. Rozhlédl jsem se po pokoji. Julietta seděla na posteli, celá zpocená a zadýchaná. Vstal jsem a sedl si k ní. "Co se děje?", zeptal jsem se jemně. Chvíli trvalo než popadla dech. "To nic není. Občas mám noční můry. Vracejí se mi vzpomínky na tu noc." Odhrnul jsem ji pramínek vlasů, který měla přilepený na čele. "Pojď sem", řekl jsem potichu. Zády jsem byl opřený o zeď. Lehla si ke mně do náručí. Hlavu si opřela o moje rameno. Zamotal jsem nás do deky a lehce s ní kolébal, dokud neusnula.

Ráno jsem se vzbudil s bolestí zad, od toho, jak jsem spal v sedě. Julietta mi stále podřimovala v náručí. Vypadala klidně. Opatrně jsem ji položil na postel. Šel jsem do brašny pro peníze, abych nám mohl koupit něco k jídlu, ale zůstal jsem šokovaně stát. Ten svitek. Je pryč! Začalo mi bušit srdce. Okamžitě jsem vzbudil Juliett. "Co se děje?", ptala se rozespale. "Vstávej. Ten svitek zmizel!" Okamžitě vylítla z postele. "Cože?" "Zmizel. Není tu!", vyšiloval jsem. "Uklidni se. Tímhle tomu nepomůžeš", snažila se mě uklidnit. Má pravdu. Když budu takhle vyvádět, ničemu tím nepomůžu. "Přemýšlej. Kde jsme ho mohly ztratit?" "Nemohli jsme ho ztratit. Nemohl jen tak vypadnout z brašny", vyvrátil jsem její teorii. "Takže ho někdo ukradl. S nikým jsme ale do kontaktu nepřišli." "Ten muž!", připomenul jsem. "Jdeme." "Jak ho ale mohl nepozorovaně ukrást?", namítala. "Nevím, ale zjistím to", řekl jsem naštvaně a práskl dveřmi.

A.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kevin Kevin | Web | 27. května 2018 v 11:33 | Reagovat

Kdy bude pokračování? :)

2 avetti avetti | 30. května 2018 v 16:55 | Reagovat

[1]: Akorát jsem to dopsala :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama