5. kapitola

30. května 2018 v 16:58 | Avetti |  Rudá bestie
"Tak kde je?!!", křičel jsem na toho muže, zatímco jsem ho držel přitisknutého na zeď. Ucítil jsem jak mi Julietta dala ruku na rameno. "Uklidni se trochu. Nebo ho ještě uškrtíš." Trochu jsem tedy povolil stisk. "Pokud mi to neřekne, tak ho uškrtím doopravdy." Měl jsem opravdu vztek. Ten muž vypadal vystrašeně, ale soudě podle jeho výrazu moc dobře ví o čem mluvím. "Je to jen hloupý svitek ne?", mumlal vyděšeně. "Tak to teda ani náhodou není. Tak mluv!"

"Byli to nějací dva chlápci. Říkali, že jste jim ho ukradli. Oni mi za to zaplatili a já ty peníze opravdu potřebuji." "Kudy jeli?" "Na východ. Převzali si ho dnes ráno." Pustil jsem ho. Svezl se na podlahu jako tělo bez duše. S Juliett jsme rychle vyběhli ven a vydali se východ. "Musíme přidat. Mají skoro půl dne náskok. Sakra. Jaká je vůbec šance, že je najdeme?" "Určitě pospíchali. Museli za sebou zanechat stopy." Přikývl jsem. Hned jsem byl klidnější. Ještěže je tu se mnou. Vždycky zachová chladnou hlavu.

Už se začínalo stmívat. Nevím jak daleko od nás jsou, ale jsme jim v patách. Jak říkala Juliett, zanechávají po sobě až příliš stop. Bohužel, už jsme oba začínali být unavení a hlavně hladový. Navíc ani koně už dlouho nevydrží. "Juliett. Zastavíme", křikl jsem na ni. Našli jsme si malé místečko mezi stromy. Je dobře schované. "Mám jít pro dřevo já nebo půjdeš ty?", zeptala se. "Ani jeden." Povytáhla obočí. "Není tu vidět skoro ani na krok. V takové tmě by nás mohl oheň prozradit. Nevíme jak daleko jsou." "Jo, máš pravdu." Unaveně se potáhla a lehla si na zem. Taky bych se měl vyspat. Nevím kolik času už uběhlo, ale připadalo mi to jako hodiny. Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem usnout. "Taky nemůžeš usnout?", ozvalo se. Podíval jsem se na Juliett a zakroutil hlavou. "Je ti zima?", zeptal jsem se. Až tady jsem viděl, že se lehce klepe. Zvedl jsem ruku na náznak, že si má jít lehnout ke mně. Beze slova se zvedla a schoulila se ke mně. Zezadu jsem ji obejmul a schoval do svého náručí. "Lepší?", zeptal jsem se. "Mnohem", zašeptala spokojeně. Po chvilce jsem ucítil jak se její napjaté svaly uvolnily a jak začala potichoučku podřimovat. Musel jsem se pro sebe usmát. Ten odpor, který jsem k ní dříve měl, vymizel. Jak jsem ji poznával čím dal víc, začínal jsem v ní vidět dobrého člověka, kterým ona i je. Netrvalo dlouho a i já jsem usnul.

Probudila jsem se jako první za svítání. Vím, že by jsme měli vyrazit, ale nechtělo se mi. Ještě víc jsem se přitiskla k Adrianovi. Sálalo z něj tak příjemné teplo, že jsem nechtěla od něj pryč. Svým vrtěním jsem ho ale probudila. Jen jsme se na sebe podívali, ale zůstali jsme stále ve stejné poloze. Pevněji mě objal a zase zavřel oči. Usmála jsem se. Zdálo se mi, jako bych měla v břiše motýly. Ještě chvilka tohoto hřejivého pocitu. "Musíme vyrazit", ozval se asi po deseti minutách. "Já vím", odvětila jsem neochotně a ještě s větším odporem jsem se zvedla. Sbalili jsme všechny věci a opět se vydali na cestu. Cestovali jsem zase skoro celý den. Oba jsme začínali být zoufalý. Přesto, že si to ani jeden z nás nechtěl přiznat, začínali jsme ztrácet pomalu naději. "Zastav!", vykřikla jsem. Koukal na mě zmateně. Slezla jsem z koně a klekla si. V hlíně byli koňské stopy. Blíže jsem je prozkoumala. "Jsou čerstvé. Nejsou moc daleko. Jejich tempo se výrazně zpomalilo. Myslím si, že ani nepředpokládají, že je pronásledujeme. Budeme mít výhodu." "To všechno jsi vydedukovala z otisku kopyta v hlíně? Jsi dobrá", pochválil mě a uznale kývl. "Mám dost zkušeností", odpověděla jsem lhostejně, ale uvnitř mě to potěšilo. "Tudy", kývla jsem hlavou směrem doleva. Postupně jsme se z hustého lesa dostali na mýtinu. Cestu nám zkřížila řeka, až příliš široká. Žádný most jsme však nezahlédli a ani nějaké místo, kde by se řeka dala přejet. "Kam mohli zmizet?", zeptal se naštvaně Adrian. "Nikam jsme nezmizeli", ozval se za námi posměšný výkřik. Zamračila jsem se. Zmýlila jsem se ve všem. Oni o nás museli už vědět a my padli přímo do jejich pasti. Stáli tam čtyři muži. "Neměli být jen dva?", zašeptala jsem směrem k Adrianovi. Ten byl však stejně zmatený jako já. "Zbavíme se vás jednou pro vždy." S Adrianem jsme si připravili zbraně.

"Každý si vezme dva", kývl jsem na Juliett. Ať jsem se snažil soustředit co nejvíce, nešlo to. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, jak tenhle boj můžeme vyhrát. Přestože se Juliettino zranění zčásti zahojilo, pořád ji to dost omezuje v boji. Ucítil jsem slabé pálení na paži a hned na to se spustil malý pramínek krve. Musím se začít soustředit naplno. Musím věřit v její schopnosti. Vykrýval jsem všechny útoky a snažil se zasadit ránu, ale oni se každé vyhnuli. Trvalo to až příliš dlouho. Byli v přesile a já už vysílený. Juliett na tom byla určitě stejně. Jeden z nich zakopl a zavrávoral. Podařilo se mi tak zasadit mu smrtelnou ránu. Zbýval mi tedy už jen jeden. Podle toho, že před tím mluvil jen on, jsem zhodnotil, že to bude kapitán. Pravděpodobně u sebe bude mít i ten svitek. Na to, že jsem mu právě zabil společníka, neprojevil žádné emoce. Hnusil se mi. A to hodně. Znovu jsme se pustili do boje, když v tom se ozval sborový křik a šplouchnutí. Oba jsem se podívali tím směrem. Juliett a ani ti dva tam nebyli. Museli se dostat až na samý okraj a půda se pod nimi zhroutila. Přiběhl jsem k okraji a podíval se dolů, ale nikdo tam nebyl. Neměl jsem ani čas začít vyšilovat či strachovat se, protože na mě znovu zaútočil. Nestihl jsem se však včas vyhnout a lehce mě zasáhl do stehna. Rychle jsem se postavil a začal též útočit a to ještě intenzivněji než předtím. Juliett má velký problém a já ji ani nedokážu pomoci. Vztek ve mě začal narůstat. Vlastně jsem pociťoval více emocí, které jsem od sebe nedokázal jednotlivě rozeznat. Oběma nám začali přibývat zranění. Napřáhli jsme se. Věděli jsme, že takhle rána bude poslední. Ozval se ošklivý zvuk. Krev okamžitě začala zbarvovat prach na zemi, jak ji bylo tolik. Padli jsme na kolena. Naposledy jsem se podíval do jeho očí. Vypadaly jako oči vítěze, přestože se vzápětí svalil mrtev na zem. Zhluboka jsem si oddechl. Měl jsem štěstí. Jeho katana zasáhla pouze mou paži a rána nebyla ani hluboká. Prohledal jsem ho. Jak jsem si myslel, svitek měl u sebe. Opět se ve mně začaly mísit pocity. Byl jsem šťastný, že máme svitek zase zpátky, ale zároveň jsem měl strach o Juliett. Juliett! Veškerá energie se mi vrátila. Musím ji najít. Chvíli jsem zmatkoval, naši koně utekli. Naštěstí hned kousek od nás měli přivázány ty svoje. Jednoho jsem si vzal a vydal se podél řeky. Musím ji najít. Doufal jsem, že nejdu pozdě.


A.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama